Nejtemnější hodina

1. Film je postaven na komediálním mustru a tím, že z hlavního hrdiny dělá klauna. Tím jednak odzbrojí skeptičtější či neutrální (ve smyslu citové zainteresovanosti) publikum, jelikož mu předloží klišé v podobě sympatického nemotory, medvídka, kterého si prostě musíte oblíbit. Jakmile děj potemní, komediální prvky zůstanou ve stopovém množství, aby se divákova sympatie nevytratila, zbytek se transformuje v patos. 2. Se skutečností – především co se týče vykreslení Churchillovy postavy – nemá film nic společného. Místo toho je celý film agitací za národní hrdost, která je prostřední karikaturou historického filmu. Film kromě dosti přímočaré snahy pozvednout národní sebevědomí nepřinese ke zpracovanému tématu vůbec nic nového, naopak si bere ta nejprostší klišé, které se pojí s Churchillem i britskou kulturou jako takovou, přičemž všechno negativní vynechává, potlačuje, nebo karikaturně převrací. 3. Celý film by bylo možné vyjádřit i takto: Britové si myslí, že jsou úžasně roztomilí, jenže nejsou. 4. Podobně jako biografie Borise Johnsona, i Darkest Hour Churchilla využívá ke glorifikaci názorů jakéhosi „obyčejného člověka“ a to dost křečovitým způsobem. Což ovšem na druhou stranu neznamená, že – jak Johnsonova kniha, tak Darkest Hour - není ve svých základních tendencích funkční. 5. Po formální stránce se film drží na Joea Wrighta poměrně při zemi. Přesto je zde několik pěkných scén, dále celá průměrných a několik přímočarých klišé, které pomocí otřepaných vizuálních postupů podtrhují patetické vyznění. 6. Nemluvě o hudbě… 7. Pěkná ukázka šablon, s jakými Wright pracuje, jsou například scény s Churchillovou sekretářkou (celou situaci lze zároveň brát jako návod, jak si ochočit mladou holku na způsob Padesát odstínů čehokoli): nerudný medvídek Churchill ji nejprve na úvod seřve, aniž by se té chudinky mladé zeptal alespoň na jméno; na to je pokárán svojí korektivní sympatickou manželkou, načež se začne k mladé dívce chovat jakože pěkně, což dokládá zejména kapesník, který ji empaticky podá, aby si mohla usušit slzičky, když zjistí, v jak těžké situaci se jejich národ nachází. Dívka je mu pak naprosto oddaná. A takové srágory se, zdá se, lidem opravdu líbí. 8. Představoval jsem si, jaké by například byly reakce na film, který by v podobném stylu zobrazoval třeba Václava Havla. Těžko si každopádně představit, že by s tím byl kdokoli spokojený. 9. Shodou okolností jsem se dal do sledování populární série Game of Thrones – přišlo mi vtipné, když jsem si uvědomil, že zobrazení politikaření a mezilidských vztahů je zde o dost realističtější, než v případě Wrightova filmu. (12.01.2018)

Režisér Joe Wright před 2 roky natočil celkem průměrnou až podprůměrnou fantasy Pan která se navíc stala obrovským finančním propadákem a tak se rozhodl natočit životopis Winstona Churchilla popisující nejdůležitější týdny jeho života tedy ty týdny kdy byl zvolen za premiéra Velké Británie. Churchilla hraje Gary Oldman a když toho Oscara pro nejlepšího herce opravdu dostane (a jakože, ho opravdu dostane) člověk se nemůže zlobit ale navíc mu to bude i přát. Oldman se totiž do Churchilla totálně vžil a to jenom po psychické stránce ale i té fyzické (což znamená, že celý film strávil v podivné masce aby vypadal nafoukle a chodil s velkým pupkem který není jeho) a tu roli hraje naprosto perfektně. Film se taky snaží aby se orientoval i někdo kdo jakým si zázrakem neví kdo to byl Churchill a ta jeho rada takže Churchill vše vysvětluje buďto své sekretářce nebo podřízeným a tím se to dozvídá i divák. Perfektní jsou scény s Churchillovou manželkou v podání Kristin Scott Thomas, perfektní je král Albert v podání Bena Mendelsohna (který dokonce zdatně sekunduje i Colinu Firthovi) a hlavně závěr působí opravdu perfektně kdy Churchill uteče do metra aby vyslechl obyčejné lidi a následně pronese srdcervoucí proslov. Je to prostě fajnová řemeslná práce avšak sází příliš na jistotu a je rozhodně slabší než Králova řeč a dokonce i slabší než 4 roky starý Kód Enigmy. Za shlédnutí to však určitě stojí a Oldman prostě jede perfektně! (15.01.2018)

Ambiciózní Joe Wright je docela puntičkář, který rád experimentuje, jenže tím, že leccos podřizuje formální stránce a že kdejakou příležitost využívá k dynamičtějšímu ozvláštnění děje, může někoho otrávit. Stalo se to u Anny Kareniny, u které děj a myšlenky překryly efektní kudrlinky. Zůstalo cosi sterilního a prázdného. Nejtemnější hodina k tomu také trochu směřuje. Naštěstí to není jen lekce patriotismu o jednom geniálním mozku a několika klíčových týdnech pro průběh druhé světové války, kdy to vypadalo, že se Velká Británie vzdá nacistické říši. Je to dané i ženskými postavami, které pomáhají tomu, že nejde jen o dějepisnou knihu bez lidských prvků. Stejně funguje i jemný humor. Je to dobrý vklad, jak pracovat s podobnými látkami, každopádně když odmažeme Garyho Oldmana, který je výborný, máme tu další klasický oscarový životopis (naštěstí ne tak vážný), které nám tvůrci rok co rok bez zeptání předkládají. Intenzivní soundtrack nicméně potěšil. (28.01.2018)

Názorná ukázka toho, že i životopis politického velikána lze podělat natolik, že je z něj rutinérský nezáživný počin. Špatně sestříhané, filmu chybí dynamika a napětí, k němuž v reálu bylo mnoho příležitostí, práce s kamerou na úrovni začínajícího amatéra, který si se svým oblíbeným polocelkem prostě vystačí po celý film, jediným zajímavým prvkem zůstává nepřehlédnutelný Oldman, který se snaží ze všech sil zachránit, co se dá, bohužel spoustu věcí ani ten nejlepší herec prostě zachránit nemůže. (06.07.2021)

Neměl bych, ale stejně se od toho nemůžu oprostit. Ten rasově kvótový černoch z lidu znalý antické literatury mě tam prostě sral. Co se zbytku týče, místy velmi vtipné, klasicky podané, i když dialogům občas trochu jiskry chybělo. V nich Nejtemnější hodina ztrácí na Královu řeč asi tak dvě délky. Nikoli koňské, ale Churchillova nezbytného doutníku. Nejlepší věty tak zaznějí v premiérových skutečných projevech. To se to pak píše, když je půl práce hotovo. (12.01.2018)