Musíme si pomáhat

Názov filmu presne vystihuje jeho záverečnú myšlienku. Vždy som rád, keď má film názov, ktorý v podstate nič nehovorí a dá význam až na konci. Musíme si pomáhať sa rozbieha trochu pomaly, možno budete chcieť chvíľami aj prepnúť, ale svojou záverečnou polhodinou vás môže silno dostať. Mňa ako jediný Hřebejkov film výraznejšie emocionálne oslovil. Len by som sa pri strihu zbavil tých niekoľkých komických scén, sú v takomto príbehu úplne zbytočné. (29.10.2012)

Až do shlédnutí úvodní scény mi nedocházel ten ironicky krutý a ryze pravdivý dvojsmysl v názvu, a teď už se ho nikdy nezbavím. Musíme si pomáhat - pomáhat si navzájem versus pomáhat sobě, od něčeho, z něčeho, a pak už napořád od výčitek svědomí. Jsou jen dvě množiny lidí. Ta první je plná lidí, keří si nemohou pomoci, a když jde do tuhého, pomáhají z pokřiveného pudu sebezáchovy, z totálního neporozumění podstatě světa a síly soucitu v něm a z iracionálního strachu, který plodí zlo, nejdříve sobě, a až pak, když si myslí, že mají své jisté a že je to nebude nic stát, "pomohou" i někomu druhému, byť čistě proto, aby se sami před sebou a před druhými cítili líp, aby si byli snesitelnější, aby si od sebe ulevili, aby si od sebe pomohli. A pak (i když naději, že je nás víc, čerpám hlavně z umělecké literatury) je téměř prázdná množina lidí, kteří bytostně chápou, že poslechnout strach a zapřít lásku a empatii a dát přednost své ochraně před zmenšením utrpení někoho druhého, ničemu nepomůže, neboť to jen zvětšuje zlo, a právě už tím činí ze světa zlé a ještě o to horší místo, v němž je o to více třeba si naprosto bezpodmínečně pomáhat navzájem. Kdyby všichni lidé nepomáhali sobě, ale jen a pouze sobě navzájem, všechno utrpení by zmizelo a svět by byl šťastným místem. Přitom jde ryze o mechanický problém, o domluvu, přenesení těžiště z obstarávání se do starání. Je to prostá filosofie, žádná sofistika. Brání tomu jen ten sžíravý pomýlený zištný strach, sdílený a posilovaný všemi z té první množiny lidí, ta absurdní a záškodnická úvaha, že když někdo začne milovat a nezištně pomáhat první, a ti druzí se nepřidají, tak se mu to nevyplatí. Achacha, Člověk je tak skrz naskrz průsvitně uvnitř celý zkřivený a pokroucený, směšný a děsivý, až běda. A všichni pořád pomáhají sami sobě, čímž ubližují všem. Chlapík, co má ženu a děti a co v té úvodní scéně řve v ranním oparu s čoklíčkem v náruči "Jude!" za odjíždějícími nácky, aby udal souseda v nouzi, protože si nemůže pomoci a musí si pomáhat, protože si přece musíme pomáhat (a ten Žiďák mu z té situace nepomohl a nezmizel, nevypařil se, obtížný židák bez kouska pochopení pro jeho tíseň, tak se holt musí postarat sám!) je přesně tím prototypem, který v úvodu odhaluje neúprosnost tohohle filmu, jenž nás všechny soudí už tím, že je. Díky za odvahu všem, co se neztrácejí v té obrovské skoroprázdné druhé skupině. Musíme si pomáhat. Jak to máte vy? *~ (19.12.2017)

Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk .. Jednoznačně nejlepší a můj nejoblíbenější film od tvůrčího dua Jarchovský - Hřebejk. Perla i mezi filmy z dílny polistopadové České republiky. Vykreslení mentality postav, stejně tak jako celé příběhové linie je bezchybné a koření českého filmu, herecké výkony, dávají snímku nezapomenutelný šmrnc. Komorní krutosti druhé světové války pěkně počesku. Lahůdka na 100%. (01.10.2006)

Film začíná tím, že tři muži společně močí v krajině (náznak původní idylické jednoty Čechů, Židů a Němců, ale už zde zárodek sváru, vždyť Horst močí opodál) a končí tím, že mimino jednoho z nich pomočí jinému z nich ruku. Prozaičnost náležitostí skrývání je uprostřed filmu poeticky vyjádřena opět močením. Když k tomu přidám tu Čížkovu nehodu na schodech… Jarchovskej, Jarchovskej, s tou hřejivou člověčí vopravdovostí to fakt přehnali. Šmírácká poplatnost divákovi odchovanému svěrákovsko-menzelovským „laskavým českým humorem“ při neschopnosti patřičné delikátnosti tak zaujme především etymologickou doslovností slova „humor“. Některé dialogy jsou velmi průhledně účelové. Navíc při opětovném zhlédnutí po dvanácti letech mi z toho příliš čpí autorský rukopis J+H, který jsem v premiérovém roce ještě nečuchal. I přes to však původní skvělý dojem z tohoto filmu zůstal. Rozhodně zdaleka to nejlepší, co J+H vytvořili (srovnáváno s viděnými, tedy: Šakalí léta, Pelíšky, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek). Jestliže jsem o Pelíšcích napsal, že každá dílčí scénka je diametrálně lepší než celý film, tady částečně platí opak: Jarchovský to skvěle vymyslel, Hřebejk krásně natočil, ale některé pasáže jsou prostě slabé. V původním komentáři vychvaluji způsob, jakým se zde pracuje s názvem filmu. Chválu neodvolávám, jen se mi nově zdá, že se ten motiv „zusamenhalten“ zbytečně moc cpe v průběhu celého filmu do diváka horem dolem. Možná ale můj dojem lépe a obecněji vystihuje Šandík, když píše, že „Hřebejkovy postavy vůbec mluví víc, než by bylo záhodno“. Přílišnou humornost ale tomuto filmu nevyčítám. Aby byl jiný, musel by ho prostě někdo jiný vymyslet. Chyba není v komičnosti Musíme si pomáhat (v tom je naopak geniálně český), chybou je, že značka J+H dalšími filmy postupně zcela zjalověla. Navíc Dušek je skvělý, nezvykle civilní Polívka nezklamal a rudoarmějec s kohoutkem tam jistě patří. Kuriozitou je, že jsem nepoznal Pechu. Pro své fanoušky ponechávám to zásadní ze svého původního nadšeného komentáře (5.6.2011): "Způsob, jakým tento film pracuje se svým názvem, je ohromující, ve strhujícím nebezpečně groteskním závěru přechází do geniality. Film nic nelakuje, jen skvěle vypracovává tématický příběh a dívá se kolem, v šílené době permanentního ohrožení a pak (paradoxně?) při akutním ohrožení po obratu. Právě ti, kteří se po celou dobu chovají konzistentně lidsky, jsou vystaveni největšímu ohrožení předtím i potom. Naštěstí se to ve finále tak krásně sešlo a musíme si přece pomáhat. Nevím o jiném filmu, který by tak bravurně, vrstevnatě, dramaticky, vtipně a při tom hluboce pracoval se svým názvem. Závěrečná scéna Polívky s kočárkem - bez komentáře. Račte si taky povšimnout jmen manželů: Josef a Marie. A příjmnení? Čížek. Duškův Prohaska se snad ani nemůže jmenovat jinak." Nově dodávám, že Mariino a nejosefovo dítě je synem Davidovým. Po ideové stránce krotí mé nadšení NinadeL, to abych nezapomněl, proč ji mám v topce. (05.11.2012)

Stále tu sice zbylo komediální odlehčení, ale je to film o vážných věcech ve zlých časech, takže rozhodně žádná řachanda. Bolek Polívka i Jaroslav Dušek to výborně táhnou, ale i vedlejší role jsou skvěle obsazené a zahrané. Sice rozumím popularitě Pelíšků, ale pro mne je nejlepším Hřebejkovým a Jarchovského filmem tento. (25.04.2020)