Playtime

Spíš je to experiment, než že by se to vešlo do škatulek jako komedie či drama (to druhé mi přijde u filmu bez postav, zápletky a děje vůbec dost mimo). Ze začátku je film pomalý a zdlouhavý, ale časem se rozjede do docela slušných obrátek. I Tati je více za kamerou, než jako pan Hulot před ní, a jednotlivé scény spolu souvisejí ještě volněji, než je u Tatiho běžně zvykem. Dialogy jsou jen dalším zvukem a vidět film bez titulků by téměř nevadilo. Je to v každém případě zajímavý film, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. (26.06.2005)

Playtime je môj najoblúbenejší Tatiho film. Je tu také množstvo detailov, toľko vychytávok a tak precízne premyslených scén, že z neho musí mať radosť snáď každý filmový divák, ktorému nestačí jednoduchá zápletka bez pridanej hodnoty. Playtime zaujme okrem detailov aj architektúrou, na ktorej stvárnení si dáva Tati obzvlášť záležať, pretože vytvára akéhosi ducha filmu. Jediným záporom je mierna preplácanosť a dĺžka filmu, občas som mal pocit, že je toho už trochu moc. 90 minút by asi stačilo. Na druhý krát po zachytení ďalšieho kvanta drobností zvyšujem na plný počet. (19.07.2012)

A třeba spoďáry byste si s ním vyměnit nechtěli, co? Moje druhé setkání s Tatim dopadlo (kupodivu) ještě o něco málo hůře než to předchozí. První hodina by se snad dala považovat za "alespoň" absolutně nezábavnou satiru s původně asi dobrým záměrem (no tak jo, nápad s odpadkovým košem v řeckém stylu špatný nebyl), ale dění na večírku byla jedna dlouhá, otravná, nikdy nekončící nuda, která mě každou svoji další minutou víc ubíjela, uvnitř rozkládala a na konci vyplivla apatického, s pěnou u úst a sotva hmatatelným pulsem (jediný dobrý fór s falešnými dveřmi byl navíc zničen neustálým opakováním). Takže s panem Tatim se nerozcházíme zrovna v nejlepším, a tak nějak doufám, že už se příště nebudeme muset setkat (ne, na film jsem se nedíval dobrovolně). (20.10.2012)

.. Jednoduchá krásná postavička s roztomilým hláskem, mnoha mimickými gesty, klaunovským vystupováním a zaměřením na zvukový detail a "rušivé" elementy.. I neslyšně se dá ztvárnit milé a hluboke komedianství a dramatičnost světa, ve kterém je tato postavička nucena žít. Vlastně se jedná o drsnou nezastřenou kritiku moderní společnosti pod zákryvem smíchu....! "Jednoduchá genialita" je více, než-li složitá logika a racionálnost!!! (16.09.2007)

Jeden z nejodvážnějších filmů poválečného období. Odvážnost rovná se přirozeně propad u diváků a distributorů, nakonec Tatimu a jeho kariéře zlomil film vaz. Playtime na sebe vzal podobu industriálního makrokosmu, díla funkcionalistického spíš než hypnotického, unifikovaného mraveniště s vytěsněnou individualitou, v němž se hudba diegetická jeví jako nediegetická, klamající smysly, a v němž ústředí body scény nahradily významy poházené všude možně, v rozích a napříč v hloubce – protože Playtime je niterné pohroužení na bázi organické hmoty, převalující se pomalým tempem z jednoho okraje záběru na druhý. (29.05.2008)