Pan Hulot jede na výstavu

Automobilovy Jacques Tati a komedialni road movie pana Hulota. Neni to spatne, ale po dokonalosti Playtime musel byt tenhle kousek pro vsechny obrovskym zklamanim. Nejake ty vytribene sceny a odlesky Playtimu se zde sice take objevi (viz. excelentni over-the-top bouracka), ale celkove je to spis dalsi odlehcena komedie ve stylu prazdnin pana Hulota, jen ve slabsi forme. 5/10 (09.06.2010)

Aby film vůbec mohl vzniknout, musel Tati producentovi slíbit: 1) že opět ztvární pana Hulota (postavu, jež mu byla vnucena vnějšími okolnostmi); 2) že Hulota vytáhne z chumlu komparsistů do popředí a v návaznosti na to, 3) že tentokrát nebude testovat všímavost diváků a těžiště akce posune blíže ke kameře. Po finanční katastrofě jménem Playtime, fakticky jeho posledním plně kontrolovaném autorském počinu, neměl jinou možnost. Navzdory uvedeným omezením je Trafic zdařilou groteskou, která vkusně satirizuje téměř intimní vztah člověka a automobilu. Jedno z vícero dvojznačných gest (muž klečící před otevřenou kapotou) staví automobilismus na roveň náboženství, jehož svatostánky jsou konsekventně různé veletrhy a výstaviště. Tati si naštěstí dokázal uhájit dostatek tvůrčí kontroly, aby ani tentokrát nemusel vyprávět ucelený příběh. Fabule je komplet shrnuta českým názvem – pan Hulot jede na výstaviště. Určující (významotvorná) tudíž není, jako v groteskách obecně, kauzalita, nýbrž interakce mezi postavami a prostředím. Splývání živého s neživým Tati dovádí ad absurdum, když se stává nehybnou součástí „živého“ porostu rodinného domku. Obdobně živě neživá jsou auta, jejichž strohý pohyb udává hlavní tón rozehrané geometrické symfonie, která se paradoxně stává skutečně zajímavou až po hromadné srážce, kdy musí lidé ze svých náhradních tělesných schránek (extenzí jejich smyslů, jak by napsal McLuhan) vystoupit a začít improvizovat. Stejně promyšlených scén ve filmu není tolik jako v Playtime, některé záběry jenom vyplňují prostor a ani kritické zacílení Traficu nelze srovnávat s Tatiho předchozími filmy. Přesto jde o zábavu, která ve svých lepších chvilkách prozrazuje dotek génia – člověka, který myslel tělem a mluvil filmem, a který se s filmovým plátnem rozloučil jednou z nejchytřejších scén své kariéry. Poté, co začne pršet, konečně nabývá smyslu Hulotova výbava do deště. Propriety, které postavu charakterizují, jsou svým využitím vyčerpány a tím i idea pana Hulota. Není co víc dodat. 75% (22.03.2013)

Trafic Jacquesa Tatiho je síce jeho predposledný film, ale z jeho celovečerných diel asi najviac zostarol. Tati ani Hulot za to nemôžu, len dnes už bohužiaľ na automobilovom priemysle nie je vtipné vôbec nič a zaujímalo by ma, ako by k látke pristúpil Tati dnes. Vlastne som rád, že sa dnešnej doby nedožil. Poteší mnoho vtipných detailov, len je cítiť, že mizanscéna nie je až tak precízne premyslená ako napríklad pri dokonalom Playtime. Tati si dal záležať, aby bola v takmer každom zábere prítomná aspoň nejaká časť automobilu, keď už nebola celá mizanscéna vyplnená iba nimi. A ak nie auto, tak aspoň hausbót alebo raketoplán. Najvtipnejšia sekvencia je tá so stieračmi, ktorých pohyb charakterizuje svojich vodičov. 70% (27.02.2018)

(Ne)úspěch Playtime spočíval v tom, jak sám režisér pravil v interview, že to byl "film nikoho". I když navazoval na dva filmy, jejichž hlavní postavou a největším lákadlem byl pan Hulot, třičtvrtěhodinová scéna v restauraci věnovala stejnou pozornost tuctu dalších, neméně atraktivních postaviček. Trafic se odvrací od toho nesměle kočírovaného chaosu a vrací se ke kořenům, tudíž k Hulotovým prázdninám. Hulot je vždy v centru dění. Chlad strukturovaných ex/interiérů vystřídaly obyčejné, docela fádní lokace lemující nekonečné dálnice. Humor už není koncipován jako srážka staromilství s modernismem, ale jako usměvavé fyzické gagy, třebaže je tu pořád to hraničně absurdní využití prostředí a rekvizit, v němž je Tati jednoduše mistr. Smím-li vyslovit názor laika, je tohle nejslabší dílo z tetralogie, takřka postradatelný nános za Playtime, ale pořád překvapuje a hlavně baví. (22.08.2012)

Tati výrazne sprznený po niekoľkých produkčných neúspechoch. Jeho Hulot sa tak vrátil k čisto grotesknému záberu, ale aj tak afirmuje zaujímavý asociáciu bariér človeka a stroja. A samozrejme, ľudskej jednoduchosti a hlúposti, ktorá sa prejavuje v akýchkoľvek zjednodušených nuansách, epizódok. Je to teda viac než hravá a živá sieť ironizácie a dobre nálady, ktorú však brzdí menší manévrovací priestor a kreativita, ktorá je zapríčinená viacerými okolnosťami. (09.02.2018)