Dej mi své jméno

Elio si v dosť možno najkrajšom lete svojho života užíva čo to dá a z každej strany. A presne o tom to je, zistiť, čo človeku najviac vyhovuje, dať tomu voľný priebeh a nakoniec tak prežiť svoje najintenzívnejšie leto lásky. V čom ale film skutočne v mojich očiach boduje, je jeho záverečný akt, kedy sa nevydáva tradičnou klišé cestou nekonečných konfrontácií s nasilu nechápajúcim okolím, ponižovaní alebo odhaľovaním pokrytectva. Otcov záverečný preslov patrí k najsilnejším filmovým "poučeniam" za dlhú dobu a budem nad ním aj ako heteroš premýšľať, pretože je o živote všeobecne a je jedno, komu a s akou sexuálnou orientáciou ho adresujete. Len škoda, že rovnako silno by film vyznel aj pri stopáži pod dve hodiny, aspoň si tak myslím. (30.01.2018)

Trochu melancholické líčení všeobecných pravd o první lásce. Vzdáleně variace na Smrt v Benátkách od Thomase Manna. Podle vysokého hodnocení jsem myslel, že film bude působit i po odchodu z kina. Ale nějak se mi to vůbec nedotklo. Závěr jako z telenovely. Děj je situován do 80. let v letním sídle vážené rodiny. Sem přijede jako host na prázdniny americký student, který zde s otcem rodiny pracuje na katalogu antického umění. Dospívající potomek hostitelů v něm vidí tak trochu vetřelce, který mu zabral pokoj, ale zároveň budí jeho zvědavost: rýpe do něho a současně je k němu přitahován. V této homosexuální romanci nevidíme obvyklou bojovnost tohoto žánru vůči předsudkům, ani vynucovaný soucit a okázalou dráždivost postelových erotických scén. Působí zde něco mocnějšího. Místo přirození působí přirozenost, krása a smích. Dny plné slastného lenošení koupání a výletů. Rodina má služebnictvo a v okolí jsou jen láskyplní , příjemní a tolerantní lidé. (02.01.2018)

Jemný příběh jednoho léta, který v sobě díky svobodné atmosféře skrývá až překvapivě silnou přidanou hodnotu. Jakkoli mi na začátku přišlo té artovosti na love story snad až moc, od chvíle, kdy začne mezi tóny klavíru vznikat neuchopitelný cit, vodil si mě Guadagnino na udičce bez zaváhání. A jakkoli bude leckterý divák namítat, že na ležérně se převalující příběh jsou dvě hodiny moc, já bych uvítal klidně další dvě. Tak napjatý jsem byl, aby se to tuze křehké pouto nerozbilo. (22.01.2018)

Čím déle nad filmem přemýšlím, tím méně se mi líbí. Proč se zrovna tomuto LGBT snímku podařilo udělat takový humbuk, to je mi opravdu záhadou. "Call Me By Your Name" je typická festivalovka s průměrnými postavami i výkony, která se (neúspěšně) pokouší o artovou lyričnost a překlápí se v prosluněný kýč. Jeden z uživatelů přirovnal "CMBYN" k celodenní návštěvě archeologického muzea s koktajícím průvodcem. Div, ale souhlasím. (15.04.2018)

Když by se film vezl celkově na podobné vlně, jak tomu bylo v jeho poslední třetině, tak by to byl pro mě nezapomenutelný zážitek - bohužel působivému závěru předchází pocitově velmi zdlouhavý "prolog", který mi to svým impresionistickým až poetickým rázem opravdu dělal těžké ke sledování. Hereckému obsazení nemám co vytknout - Chalamet a Hammer měli mezi sebou potřebnou chemii a věřil jsem jim to. Trochu ale tápu nad tím, jak je možné, že film získal Oscara v kategorii Nejlepší adaptovaný scénář - osobně bych totiž film zkrátil alespoň o dvacet minut a přidal bych na gradaci děje. Na jednu stranu chápu úmysl tvůrců, co se pozvolného vyprávění a zrodu křehkého vztahu mezi dvěma lidmi týká, avšak jako divák jsem to měl prostě namáhavé v rámci udržení pozornosti. Vrchol filmu tvořily pro mě bezpochyby scény z posledních společných dnů Elia a Olivera a závěrečný rozhovor mezi otcem a synem. U tohoto filmu na jednu stranu chápu všechen ten povyk a pozitivní reakce, proto mě na druhou stranu o to více mrzí, že se nemohu připojit k nadšeným fanouškům a obdivovatelům tohoto filmového kousku. (P.S. Třeba se k filmu vrátím po přečtení knižní předlohy a vše přehodnotím!) (02.02.2019)