Světlo mého života

Casey Affleck chtěl prostě ukázat, jak moc respektuje ženy. Možná má někde v kapse taky pořádnýho kostlivce a je to od něj takovej preventivní #metoo protiútok. Premisa ok, putování nudný, rvačky nepřehledný a intimní dcera/otec vztah jen tak pro sebe bez ničeho dalšího mě neoslní. #kviff #54 (60%) (07.07.2019)

"Light Of My Life" bol skutočne fascinujúcim filmom. Obdivujem Caseyho Afflecka. Dokázal to napísať, zrežírovať a okrem toho zahrať hlavnú rolu. Myslím si, že to je skutočne dosť veľký výkon. Okrem toho ide o originálny film, ktorý by som k ničomu čo som asi videl nedokázal priradiť. Možno vďaka svojej komornosti to na mňa urobilo taký silný dojem. Nepotrebujeme veľkú dávku akcie a tvrdosti v tomto svete. Nepotrebujeme na všetko strieľať. Možno to môže len ukázať lásku otca k dcére. A ich snahu o prežitie v tomto šialenom svete, v ktorom viac-menej neplatia už žiadne pravidlá. A rieši sa skôr čo je morálne a čo sú zásady etiky. A to sú podľa mňa skvelé otázky, ktoré film kladie. Napriek tomu, že som už v úvode Caseyho pochválil, tak by som ešte doplnil, že podal skutočne fantastický výkon. Veril som mu snáď každý jeden moment. Dal to maximálne presvedčivo. Anna Pniowsky ako jeho dcéra je rovnako skvelá. Niekedy proste môžu len byť spolu a rozprávať si príbehy a ja som zvedavý čo sa z toho dozviem. No rovnako sú tu aj mínusy. Musím priznať, že miestami vie byť film trošku nudný a hlavne hovoríme dokopy o ničom. Ako som povedal, nie je tam skoro žiadna akcia a skôr sa to venuje dramatickým častiam. No miestami som mal pocit, že by sme mali opustiť trošku kruh a posunúť sa ďalej. Napriek tomu ale platí, že sú tu scénky, ktoré nikdy nezabudnem. Ako napríklad objavenie prvého domu, alebo keď ich zvezie mladý muž v aute. Alebo aj záverečná momentka. Nič nie je tak dôležité tak ako rodina a otec by urobil pre svoju dcéru všetko, čo by mohol, aby ju ochránil. A je to silné. Flashbacky mi síce nevadia, no možno by som skôr ocenil, keby boli obsažnejšie. Mali možnosť nám ukázať toho viac. A hoci pochopíme z nich dosť, tak sú to skôr čriepky než reálne flashbacky. Ale Elisabeth Moss tomu vie niečo pridať. Ak máte radi pomalé dialógové filmy, tak toto na vás určite urobí dojem. Rozhodne ho urobilo na mňa a som zvedavý čo prinesie Casey Affleck nabudúce. Hodnotenie: B+ (05.11.2019)

Světlo mého života má velmi jednoduché poselství, přesto se nejedná o jednoduchý snímek. Po prvních pár minutách, kdy si vyslechneme podobenství o falešném Noemovi nás film pomalu vtahuje do postapokaliptického světa, ve kterém vymřely téměř všechny ženy. Jako divák jsem neustála bilancovala, kterým směrem se snímek vlastně vydá. Bude to dobrodružná až akční pecka o silném otci ne nepodobná Cestě? Bude to hloubavý film o odhalené lidské povaze? Přiznám se, že skutečný směr jsem neobjevila až do závěrečných minut a popravdě ve mně tohle Světlo stále ještě zraje. Těžko vyjádřit pozitivní pocity bez spoilerů, tak aspoň všem vřele doporučuji. (04.07.2019)

Oceňuji úmysl, ale je to hrozně nepromyšlené/nedomyšlené. Volné pásmo nebo snad deníček, prostě sled událostí, které nikdo nekočíruje. Náhledy do minulosti bez-významné. Hudba to snižuje o několik úrovní. Anna Pniowsky nicméně famózní. Některé momenty jsou super, jakožto milovník mlčení musím paradoxně pochválit momenty dlouhých monologů pana autora, ale straší tu to věčné ale... ale když to k ničemu nevede. Nevím, jestli je to syndrom debutu, nebo syndrom přílišné patetičnosti, ale něco mě silně nutí hodnotit dost nízko, ačkoliv "objektivně" bych ty tři asi dala. Nepotřebuji vysvětlení vlastně skoro ničeho, ale nutně potřebuji smysl. (17.08.2019)

„Říkal jsi, že to bude příběh o Goldy, ale bylo to celé o Artovi.“ - „Jo, víš, příběh Goldy je prostě... je víc složitý. Je to na dlouhé povídání.“ Přesněji řečeno v délce 2 hodin…Affleckův režijní debut I’m Still here jsem neviděl, takže má očekávání provázela nejistota. A ta se ještě znásobila úvodní „vyprávěcí“ desetiminutovkou, která mě jednoduše nudila (vše pro pointu?). Ale pak ústřední dvojka opustila stan a pokračovala v putování. A já si k nim postupně budoval vztah (zaujala zvláště „aktivní a tvrďácká“ dcera, ve které se pozvolna začala probouzet mladá žena). A tady se nutně musím dostat do srovnání s Hillcoatovou tematicky příbuznou Cestou (i typ katastrofy je podobný), která právě ohledně postav nejvíc selhávala. Světlo mého života je navíc o něco civilnější (dobrým příkladem je třeba otcovo vysvětlování projevů ženského dospívání), emocionálně přece jen uvěřitelnější. A (otevřený) konec mi také přišel lépe řešený (nejen v polidštění otce) a nijak mi nevadil. Takže i přes dílčí neduhy dám této komorní záležitosti slabší 4*. (05.07.2020)