Kočár do Vídně

Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% (01.07.2011)

Na sklonku 2. světové války připravili Němci venkovskou ženu o manžela a teď, když si dva jiní - dezertéři - vynutí její pomoc, je vdova rozhodnuta se pomstít. Starší Němec je zraněný, mladší naivní, takže stačí je postupně odzbrojit, počkat na správnou chvíli a ukrytou sekerou zpečetit jejich osud... I když zohledním u nás ojedinělou ambici natočit syrové, věcné drama bez komického zlehčování, fakt, že jde o možná nejpomalejší road movie všech dob nebo z dnešního pohledu nekonvenční obsazení Ivy Janžurové, pořád mi schází to hlavní, proč se vůbec na filmy dívám: silný emocionální zážitek. Bylo k němu skvěle nakročeno, ale prostě se u mě nedostavil v míře, jakou jsem očekával. První, přehlednější a dobře rytmizovaná polovina filmu byla víc než slibná, s věrohodností druhé už jsem měl čím dál větší problém. U tolik oceňovaného filmu bych nečekal tolik dramaturgických přehmatů a nedůsledností. Namátkou: 1.) Proč se o tom, co ději předcházelo, dozvíme titulkem? Proč nejsme u toho? Přímočarý vpád do děje by rychle a srozumitelně rozdal karty, posílil diváckou spoluúčast a zvědavost, co bude dál. Všechna ta kradmá gesta, pohledy a komunikační problémy hlavní trojice, tedy převážná většina filmu, by získaly na významu a informační hodnotě ve chvíli, kdy k nim dojde, nikoli až zpětným domýšlením. Jen kdybychom znali právě tu základní situaci "seznámení" a chápali z ní, jaký si kdo o tom druhém udělal obrázek - tedy z čeho vychází postupně se hroutící plán jedné i druhé strany. 2.) Ve filmu je málo dialogů,což je zdánlivě ideální, ale když už postavy promluví, často říkají věci, které by bylo možné jednoduše ukázat. Proč se o datu událostí musíme dozvídat z rozhovoru Němců? Proč se jen mluví o tom, že zdálky slyšeli ze vsi hrát dechovku a z toho usuzují, že válka skončila? Proč tu dechovku neslyšíme? 3.) Není jasné, zda Iva Janžurová nerozumí německy, nebo to jen vychytrale předstírá. Ve filmu jsou přitom momenty, kdy je třeba to jednoznačně vědět. 4.) V posledním dějství filmu není dost přesvědčivě zdůvodněno její jednání. Impulsem k této proměně z mlčenlivé, apatické a jakoby bezpohlavní Nemesis v řekněme citlivější bytost mělo být něco mnohem jednoznačnějšího. Skoro si říkám, že proměnlivý vztah na ose Janžurová-Hanzlík by byl uvěřitelnější, kdyby ta žena přišla o syna, nikoli o manžela. Tak jako tak, Hanzlíkova "citová korupce" nemá správnou gradaci - silnější podněty, které venkovanku nechají chladnou, přijdou dřív než slabší, které na ni přitom zapůsobí víc. Samozřejmě jsou to jen moje osobní dojmy a možná to vypadá, že jsem hnidopich, ale všechna tato zdánlivě drobná klopýtnutí mě rozptylují a v součtu IMHO oslabují sílu i legitimitu právem kontroverzního konce. 60% (07.06.2010)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Nevím, jak jsou na tom s jazykovými znalostmi ostatní, ale já, jakožto člověk s již značně pohasínající znalostí jazyka německého a ještě bídnější schopností porozumění mluvenému projevu, jsem za celý film porozuměla snad jen pár základním a jednoduchým spojením. Když jsem film zhlédla, nebyly v něm jaksi obsaženy titulky. Buď záměrně, nebo chyba ve výrobě:) Celý děj se sestává víceméně jen z pouhé jízdy kočárem, za doprovodu docela podmanivé hudby a rozmluv Jaromíra Hanzlíka, kterým stejně vůbec nebudete rozumět. Z výsledku jsem měla pocity těžko popsatelné. Možná Vás bude příběh po chvíli sledování odrazovat, když zjistíte, že čas plyne kupředu, nic převratného se neudálo a navíc tomu ani nerozumíte. Tento pocit jsem měla též, jenže i přesto na mě Kočár do Vídně zvláštním způsobem zapůsobil. Největší zásluhu na tom mají, Hanzlík, coby mladinký, upovídaný a fešný voják, a mlčenlivá a zarputilá Janžurová. Jejich společná scéna, objetí v lese, byla dechberoucí. Závěrečné momenty, zvláště Hanzlík na oprátce běžící za kočárem, byly dost silné. (24.08.2010)

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)