Tři přání

Příjemná satira z pera Vratislava Blažka, která však po festivalu v Banské Bystrici (1959) byla stažena. Tři přání obsahují celkem dost narážek na tehdejší režim, což se hlavně projeví v televizní soutěži o šaty (nebo i v tématu samotném: zasazení pohádkového dědečka do tehdejší doby). Petrovo třetí přání, aby se měl konečně jako za socialismu, vyznívá stejně naivně jako krutá nesmyslnost oné neslavné doby. (17.11.2003)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

Na svoji dobu mimořádný počin, a nadčasový. „Nezáleží na tom, co řekl, ale co mohl říct,“ přesně vystihuje bolševické vidění nepřátel za rohem. „Jaký já jsem byl charakter, dokud jsem chodil pěšky,“ to platí tak nějak pořád. „Každá pohádka je v podstatě krutá,“ to bychom si mohli opakovat pořád i dnes. Kvalitní herecké výkony, skvělé pointování průšvihů té doby. O pár minutek delší, než bylo nutné, ale jinak stále stojí za vidění. (28.12.2022)

Právník Petr Holeček jede tramvají, ze slušnosti uvolní místo dědečkovi a on se z něho vyklube dědeček z pohádky chtíc mu za tento chválihodný čin splnit tři přání. Věřili byste mu to a nebo ne jako Petr? Pohádkový satirický příběh se odehrává v době socialistického realismu, ale, co si budeme povídat, tohle by se mohlo odehrát v jakékoliv době. Příběh věrně poukazující na charaktery člověka co se týče žití každého z nich. “Kdybych si přál ´oslíčku, otřes se!´, to byste splnit nemohl, že?” “No to bych nemohl. Co by na to řeklo ministerstvo financí? To jsou valuty, chlapče.” Touha po penězích provází lidstvo od dob jejich zavedení a vlivem toho každý touží po tom, aby se měl dobře. A právě takové přání Petr měl, bohužel až to poslední, neboť ty dvě předchozí vlivem nevíry k pravdomluvnosti dědečka zbytečně promrhal. Společnost ukázaná přesně tak, jaká skutečně je. Každý žije pouze ze svého platu, který není zrovna lecjaký a tak na mnohé představy prostě nejsou. Každý má svůj určitý životní sen, touhy a přání, které se bohužel ne a ne splnit. Mít vlastní byt, auto, dovolenou u vody a samozřejmě spoustu peněz. Pohádkový dědeček Petrovo manželství tímto sice obohatí, ale to neznamená, že by jim okamžitě kvetlo štěstí a spokojenost. Naopak. Objeví se ta nepříjemná nezničitelná lidská závist a vliv doby. Problémy se začnou kupit a dokonce kariérně odnášet i Petrovi přátelé a to jenom proto, že se snažili zcela obyčejným lidským přístupem něco získat. “Nejde o to co řekl. ale co mohl říct!” Jak jednoduché to Petr měl. Stačilo si jen přát. Jenomže co dál? Finále je skutečně po psychologické stránce daného myšlení člověka naprostým vrcholem všeho dění, dokonce obracející se i na diváky. Co byste si přáli vědouc, že sice pomůžete svým přátelům, ale za cenu ztráty veškerých věcí získaných právě od pohádkového dědečka? Zazvonili by jste a nebo ne? "Víš, to máš tak, milej Petře, každá pohádka je v podstatě krutá; tu a tam někoho odmění za dobrej skutek, ale jinak: co je jí do lidí? Já přece nemohu odstranit všechny křivdy na světě, abys ty mohl být spokojený." Snímek ve své době hodně narazil, protože ve zkvétajícím socialismu se přece všichni měli dobře a byli šťastní i bez pohádkových kouzel. Narazil i humor. Hlášek je tu opravdu hodně, ale jsou ze života a tím mají k realitě více než blízko. "Ale kdyby každý, rozumíte, dědo, kdyby každý vždycky a všude promluvil otevřeně..." "Psst!" "...tak si u nás za pár let všichni žijeme jako v pohádce." "Začíná ti to myslet, chlapče, a já tu začínám být zbytečný." Nejenže se jedná o nestárnoucí snímek ze světa lidského bytí, životního soužití a názorové rozmanitosti, ale je skutečně plně nadčasový. Na tohle nemusí být ani doba socialismu. Takhle vystihnout reálný život se ještě nikomu nepodařilo a kupodivu do dnešních dní nebyl ani překonán. Takže nelze jinak, než něco takového považovat za mistrovské filmové dílo, které poučí i pobaví. (13.09.2020)

Mnohdy zapomínáme, že ještě před Bílou paní tady byl tento snímek - satira jak kláda. Bludiště přání, nesplněných vizí a lidské závisti. Kam až může člověk zajít, když se chce TEĎ mít dobře? Má pomoci příteli a být za blázna (navíc opovrhovaného?) Skvělý Bohuš Záhorský. Člověk jednou vykoná dobrý skutek a hned je z toho drama o morálce. POVÍDÁM, DĚDEČKU, NECHCETE SI SEDNOUT? CHRAŇ BŮH! (19.04.2003)