Western

V porovnání s pomalou optikou Nuri Ceylana, jde o výrazně slabší kávu. Nevnímejte ohlas z Cannes a nechte film vyvíjet. Valeska Grisebach zachytává dokonale postavy neznámých herců a krásného prostředí krajiny. Vlivu člověka v osamělosti, ztráty budoucnosti a nádechu světla jít správnou cestou. [Aff, 2017] (24.06.2017)

Sociální drama Western má vskutku příznačný název. Stav znepokojivého napětí mezi partou německých dělníků pracujících kdesi v zapadlé části Bulharska a místních usedlíků v sobě skrývá takovou tu poetiku westernových kousků. Zvlášť, když se v záběrech i ději samotném poměrně často vyskytují koně. Meinhard Neumann působí dojmem, jako by se pro titulní roli přímo narodil. Jeho charisma spojené s civilním hereckým projevem dává postavě potřebnou hloubku a jistou dávku tajemnosti. Tento film rozhodně není jen bezduchou podívanou, ale poukazuje především na závažné problémy, které mohou nastat při střetu dvou odlišných kultur. Zde je to pojaté z čistě evropského hlediska jako konflikt mezi východní mentalitou a západním majetnickým způsobem života. Hlavní hrdina se dostává do soukolí obou světů a je na něm skvěle demonstrována touha někam patřit a zároveň jistá neschopnost začlenit se. Jedinou výhradu bych měla k občasným hluchým místům celého příběhu. (70%) (01.05.2020)

Neuvěřitelně obyčejné a tím pádem díky tomu vlastně originální. Tvůrci si tu totiž krásně pohráli s archetypy Němců, Bulharů a skutečností, že když chceš, nepotřebuješ jazyk k tomu, aby sis pokecal. Lidsky je to tady hrozně silné, byť dost poetické. Věřím ale, že Vám ty záběry na vyvalený Němce uprostřed bulharské řeky vůbec nebudou vadit. Ač se toho ve filmu moc neděje, byl jsem u filmu totálně zhypnotizovanej. Ale, pravda, otázka je, jestli to nebylo tím, že jsem v pokoji měl hrozný vedro a Němci stavaři se tam vyvalovali v řece a u toho pili na pohodu bulharský pivo. (30.06.2021)

Hezká práce s dějovými motivy, vyprávěcími vzorci a ikonografií westernu, jehož romantismus se zde střetává s nesentimentálně vykreslenou sociální realitou současné Evropy, kde se opět vytyčují kdysi zbourané hranice. Namísto kovbojů dobývajících indiánské území parta německých dělníků kolonizujících bulharskou vesnici (vyvěšení vlajky, osedlání cizího koně, sblížení s místní ženou). Téma střetu dvou kultur je klíčové, jenom jde ve větší míře o střet východu a západu než civilizace a divočiny. Příslušníci obou subsvětů, mezi nimiž se pohybuje protagonista, si ve skutečnosti rozumí méně, než jak se navenek tváří. Nejednoznačný samotářský hrdina, pro kterého je svoboda zjevně důležitější než rodinné zázemí. Přesto ale zřejmě chce někam patřit, být přijímán druhými (těžko ale říct, po čem přesně touží, neboť skrývání emocí je součástí jeho povahy). Na můj vkus ale přebývaly náladotvorné záběry bloumajícího hrdiny s cigaretou v ruce, jejichž četnost zřejmě souvisí i s volnější strukturou příběhu, která jako kdyby vznikala teprve „za běhu“. Stylem i strukturou vyprávění mi film dost připomínal dlouhou řadu jiných festivalových dramat (veristické snímání, závěrečný násilný střet následovaný katarzí) a téma expanze západních firem (a majetnického způsobu myšlení) do „rozvojových“ zemí východní Evropy výstižněji zpracovala Maren Ade v Tonim Erdmannovi. 75% (02.11.2017)

Dal bych víc, protože celý koncept se mi moc líbí, dokonce mi trochu připomínal Sekerezádu. Ale pořád jej srážely dolů určité neuvěřitelnosti, až to nakonec vypadalo spíše jako Vinnetou... Nejdřív mi přišlo těžko uvěřitelné, že zrovna Němci (s těmi platy, co mají doma) pojedou dělat nádeničinu imrvére do Bulharska. U hlavní postavy mi vadilo, že o ní nevím víc, abych si ji mohl oblíbit. Ano, mám rád samotáře se zálibou v přírodě, ale i ten kraťas s Maxem von Sydow, jak z náhlého pohnutí vystoupí na vlakové zastávce, měl propracovanější postavu. Také nejdřív je hlavní hrdina představen jako chlápek mnoha profesí, který ovládá pilu, opraví součástku k autu apod., ale pak z něho paní režisérka dělá kdovíproč ňoumu a nekňubu. Také mu těžko věřit, že má svaly, když si sundá košili a vidíme jeho rachitický hrudník. Jinak prostředí vesnice funguje skvěle, byť poněkud idealizované, už jsem se bál, že vynechá autorka velmi zakořeněnou víru Bulharů v Boha víra, ale naštěstí těsně před koncem, jen krátce, je i tohle letmo zmíněno. A ano, chybí zde reálný konflikt, vše se strašně rychle uhladí a vyhladí, a to nás učili už na FAMU, že to není dobře, že i Aristoteles tam ten konflikt v tom svém schématu má. A sorry, jedna přes držku za celý film při všech těch emocích, co zde bublají, je málo. Vlastně je to takové až příliš bezkonfliktní, tedy nereálné. Ale chápu, že autorka nechtěla točit nic násilného nebo kontroverzního, ale spíš jakési pohlazení o uvědomění si toho, kam člověk chce skutečně patřit. (30.09.2021)