U pokladny stál...

To bylo kdysi českých komediantů :) Osobně mi humor "prvorepublikových" filmů docela sedí a je pravda, že je to úplně něco jiného, než jsme v českém filmu zvyklí dnes. Bohužel jsem zatím nestihla těchto filmů vidět moc (donedávna jsem měla o český film téměř nulový zájem, teprve nedávno jsem uznala, že bych si měla doplnit některé mezery), ale každopádně se těším, že se s Vlastou Burianem ještě na nějaký ten snímek podívám. ~(3,8★)~ (14.11.2015)

Jedna z vůbec nejlepších českých komedií vůbec. Nesmrtelný film mistra Karla Lamače a Vlasty Buriana. "Když skončen myší boj, zas jiné hnusné stvůry, z děr zemských vylézají housenky, štíři, můry, odporní chrobáci, lepkaví slimáci, vyzáblý líh pakobylek, stíny mátožné...a s rukama sepjatýma........KUDLANKY NÁBOŽNÉ!! (Balada o Deliriu tremens :)) (25.02.2007)

V úvodních titulcích nás tvůrci filmu upozorňují, že nejde o záměrnou satiru, ale povídejte to někomu, kdo si snímek potom s gustem vychutná a nachází vtipné a sarkastické narážky v každé druhé scéně. Je to satira jako hrom a dá se krásně použít i na dnešní dobu a zkaženou společnost. A nebýt té uřvané a dlouhé (a nudné!) baladě o deliriu, byl by to dokonalý film. Tahle scéna se sem vůbec nehodí. Přesto nejlepší Burianovka. (12.04.2014)

Vlasta Burian v jedne ze svych nejklasictejsich a nejlepsich roli. At uz byl Vlasta jaky chtel tak dokazal na tvari vzdy vykouzlit usmev a tenhle film jako cela rada jinych je tomu jasnym dukazem. Vice nez zdatne mu zde sekunduje Jaroslav Marvan a vlastne cela rada dalsich filmovych hvezd tehdejsiho platna. To vse dohromady klape jako hodinky a vysledkem je vyborna ceska komedie. (16.01.2009)

Rozruch vyvolává rozruch, kamkoli přijde. Úvodní tobogan v nemocenské pojišťovně, kam přichází směnit zuby za bahno, absolvuje ještě coby bezvýznamný a všemi přehlížený prosťáček s ostrým jazýčkem, ale v luxusním lázeňském hotelu už se dík bezděčné záměně stává vykonavatelem rafinované pomsty. Je nabíledni, že Vlasta Burian se tu cítí jako ryba ve vodě, sype jeden geniální vtípek za druhým, vychutnává si své spoluhráče a na závěr si střihne geniální a dosud nepřekonanou baladu o deliriu tremens. Byla by ale chyba domnívat se, že film stojí a padá jen s Burianem, na place se tehdy sešla plejáda špičkových partnerů, kteří si na nepoměrně skromnějším prostoru vydobývají zaslouženou pozornost. Jaroslav Marvan obohatil svůj tradiční fond o precizně vyvedenou figurku nedbalého doktůrka holdujícího v míře ne právě malé alkoholu, Trégl kráčí k divácké nesmrtelnosti s doutníkem a legračním slamákem na hlavě a Čeňku Šléglovi, který je v závěrečné etudě vydán napospas Burianovým fantasmagoriím v oboru léčení zaníceného palce, se dostává velké herecké satisfakce za všechna příkoří, jímž musel později čelit. Pokladna jasně dokazuje, o jak velkou a nenahraditelnou osobnost jsme Lamačovou vynucenou emigrací přišli. A zdá se, že nejen my. P. S. Pane kolego, co si dáváte na noc? – Já si dávám rolety dolů. (04.10.2008)