Domestik

Těžká depka, skoro až psycho. Příběh novodobého upíra, který rád jezdí na kole, nebo by alespoň zase moc a moc chtěl, pohrává si s vlastní krví a vysává energii z osoby sobě nejbližší. V potemnělém luxusním bytě, který se pomalu ale jistě stává vězením, se rozjíždí závod, v němž je cílem nový život, nicméně síly, navzdory všemožným, nepřirozeným stimulantům či myšlenkám o samých (ne)zdravých věcech, velmi rychle docházejí a namísto nového života, stojí v cíli...vlastně skoro sama smrt...s blond vlasy. Naprosto excelentní režie, kamera i hudba dodávají tomuto, bezpochyby festivalovému, filmu vše, co ve scénáři i v celém vývoji děje, který se postupem času stává lehce monotonním, tak trochu chybí. Chvílemi jsem skutečně litoval, že mi tímto stylem není vyprávěn zcela jiný příběh. K silnému závěru mi předchozí zdlouhavý děj moc nestačil, ale i tak velmi rád podpořím tuto výjimečnou záležitost, kterou bych se určitě nebál poslat do světa s dresem v českých barvách. Tvorbu Adama Sedláčka je potřeba si do budoucna určitě ohlídat. [Kino Citadela - Litvínov]. (04.10.2018)

Na naše pomery veľmi slušne spracovaná dráma so silnou depkou, ktorá sa tiahne celým filmom plýživo, no zato neúprosne. Čakal som síce trochu silnejšie rozuzlenie, niečo čo by ma prikovalo ku stoličke, ale aj tak som spokojný. Takýchto ťaživých a neúprosne ubíjajúcich filmov je u nás málo. Za mňa palec hore, slušný nadpriemer. 80/100 (24.05.2021)

Pro český film jasná událost roku. Domestik je na naše poměry nevídané dílo z mnoha úhlů pohledu. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat, tak jednoznačně k řecké divné vlně – a to zejména kamerovými postupy, znepokojivou atmosférou a celkovým stylem vyprávění příběhu. Našel bych tam i určité podobnosti s Repulsion od Polanského, Black Swan od Aronofskyho či některými filmy Davida Cronenberga. Adam Sedlák na skoro dvou hodinovém prostoru rozehrává psychologickou hru o dvou postavách, které postupně podléhají svým posedlostem a propadají se do temných hlubin lidského bytí. Jde o minimalistické dílo, jenž se z 98 % odehrává v interiérech – nebál bych se ho označit nálepkou „psychologický bytový body horor“. Celkově je Domestik extrémně fyzický, nepříjemný a psychicky náročný film, který diváka zavede do tmavých zákoutí lidské mysli a tělesnosti. Započal Adam Sedlák svým Domestikem českou divnou vlnu? To se uvidí... Každopádně bych to docela uvítal. A pokud se tak nestane, alespoň se těším na jeho další film, jelikož jde jednoznačně o jednoho z nejtalentovanějších tvůrců, které má naše republika aktuálně k dispozici. Úžasný debut, který obrovsky cením. BTW: Jsem velmi zvědavý, jak si film povede v našich kinech. Ačkoliv mu přeji velký úspěch, tak si myslím, že u běžných návštěvníků moc pozitivních reakcí nesklidí – ale rád bych se pletl. (03.07.2018)

Doping škodí zdraví, Domestik taky. Opět jsem jako naivní divák naletěl tomu poměrně výraznému hypu, jaký film získal během léta a během jeho uvedení ve Varech a očekával jsem tak nadstandardní český pokus o "něco jiného". Ono to sice je "něco jiného", ale natolik se to utápí v elementárních problémech samotné výstavby snímku, že mi ta snaha natočit film "s tváří", který bude na rozdíl od zbytku šedé lokální produkce zapamatovatelný, vlastně absolutně nezajímala. Během sledování Domestika se mi tak v hlavě kupila řada failů, které mě už někdy po prvních 45 minutých přinutily ztratit o snímek divácký zájem. Jako první mě do tváře bohužel praštilo ochotnické herectví obou hlavních herců, vyloženě hrozný mi přišel především Jiří Konvalinka. V kombinaci s šíleně papírovými a podle mě opravdu nezvládnutými dialogy, se tak promluvy hlavních postav často rovnaly úrovni nějakého nekonečného českého seriálu, anebo cvičení druhého ročníku filmové školy (vím o čem mluvím). Tuhletu herecko scenáristickou hrůzu se snaží celou dobu vyvažovat hlavně práce kamery, která se ale "snaží" tolik, že téměř z každého záběru vyrábí rádoby zásadní, silně ornamentální moment. Tím tak neuvěřitelně toporně tlačí na pilu a ve výsledku drobí celý film na vizuální fragmenty, které pospolu vůbec nefungují. Neustálé odcizující pokusy o rámování postav do samých okrajů obrazu i unavující dlouhé záběry v záměrné neostrosti sice evokují něco jako pokus o festivalový film evropského střihu, ale svojí četností a především neschopností posloužit filmu jako takovému (jsou totiž spíše jen okázalým výrazovým prostředkem, než funkčním nástrojem celkové stavby snímku), působí spíše školáckým a upoceným dojmem. Domestik je navíc fakt hodně dlouhý a především jeho druhá polovina už pouze repetitivně kupí ty samé postupy znovu a znovu, pouze je žene do většího a většího extrému a nenabídne tak vlastně nic nového, co by divák neviděl v úvodní půlhodině. Jako kraťas by tak Domestik podle mě mohl nabídnout mnohem víc. Námět snímku je totiž asi to jeho jediné opravdové plus a v třeba 20 min stopáži by ho mohl prodat v mnohem působivější a funkčnější rovině. 2/10 (04.10.2018)

Blikající kyslíkový stan v ložnici cyklisty toužícího po medailích a život s ženou toužící po dítěti. Oba sobecky posedlí. Půdorys dramatu je temný , málo osvětlený a klaustrofobický. Pár se ponižuje a zraňuje. Vnější svět se sem dostane jen v umělém zbytečném motivu dopingu. Blbé je , že obě postavy zůstávají bez vývinu. Moc nechápu, proč žena chce mít dítě zrovna s tímto člověkem, ale ženská zamilovanost je někdy zvláštní. Obraz je dost stylizovaný, střih a zvuk také. Můj pocit je, že film měl trvat maximálně hodinu a půl. (28.09.2020)