Utøya, 22. července

Neuvěřitelně intenzivní masakr kterej mě od chvíle vypuknutí tý šílený paniky chytnul a nepustil až do konce. Greeangrassova verze byla tak nějak celkovým shrnutím té údalosti. Tohle je jen část z ní z pohledu hlavní hrdinky kdy to, ale muselo bejt fakt peklo když člověk neví co se děje okolo něj umírají lidé a jenom se modlíte aby jste nebyli další. Chápu, že spousta diváků má problém s tím konceptem a i já uznávám, že ke konci už to bylo trochu stereotypní a za to nedám plný počet, ale že bych se nudil? Tak to ani náhodou.90% (03.06.2023)

Nástup střelby byl neskutečně silný a já se těšil na obrovský zážitek. Ten se ale bohužel nekonal, protože takový pocit jako při začátku střelby už po zbytek filmu nenastal ani náznakem. Naopak přibylo šíleně nudných a zbytečných scén, kde se třeba 15 minut leží za stromem a nic se neděje ( i když si dokážu představit, že to tak třeba v reálu bylo tak tady to prostě film zabíjí) o dialozích a telefonátech domů nemluvě. O tento masakr jsem se hodně zajímal takže za mě veliké zklamání, protože ve mě kromě začátku emoce vůbec nevzbudil. Doporučil bych spíše nějaký dokument. (23.07.2018)

Pamatuju si večerní zprávy ve veřejnoprávní televizi, které se skoro výhradně věnovaly útoku ve vládní čtvrti v Oslu, a pak v rámci telefonátu s externím spolupracovníkem ČT došlo ke zmínce, že se má údajně střílet i na nedalekém ostrově. A až pár desítek minut poté bylo zřejmé, co za tragédii se na ostrůvku Utøya odehrálo. Zvlášť když umírali zejména mladí lidé. Běhal mi mráz po zádech. Zatraceně moc. Po projekci snímku režiséra Erika Poppa, který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, jsem si reportáž České televize pustil znovu. A emoce zase udělaly své. Ovšem u samotného snímku to s nimi bylo velmi rozpačité. Prostě se příliš nedostavily. Fakta jsou zřejmá. Provedení ovšem nejisté. Kamera si záhy za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tentokrát mě ale napadá pouze slovo monotónní. Zastavíme se u několika postav, ale ani ony v téhle štvanici nijak nezaujmou. Samozřejmě občas zamrazí – volání, které už dcera nezvedne, tahanice o poslední úkryty, chlapec ve žluté bundě – ale stejně mi chybí odpověď, proč snímek vlastně vznikl. Pocta obětem? K dobru jde fakt, že masového vraha snímek nezmíní ani jednou, nechce mu dělat radost či „reklamu“. Nevím, zda je správné použít spojení přidaná hodnota, ale něco mi prostě zoufale chybělo. Minimálně emoce ano. (21.09.2018)

Greengrassov film nas zahltil informaciami, ale kaslal na emocie. Tento film na to ide opacne. Informacii je minimum, takze som rad, ze som predtym videl Greengrassov film. Zato sa do divaka snazi od zaciatku hustit emocie strachu. Lenze u mna sa to tomu filmu nepodarilo. V prvom rade mi vadila hlavna hrdinka, ktora vsetkych poucuje a ja som ju znenavidel behom par sekund. Fakt som sa cely film tesil jak to schyta. No a prilis ma nenadchol ani samotny koncept filmu, ked celu udalost sledujeme z pohladu hlavnej hrdinky, pretoze aj ked bolo krute, co sa na tom ostrove stalo, tak z filmoveho hladiska to vlastne bola nuda. Cely cas tam ta neznesitelna postava len zmätene pobehovala a to bolo vsetko. 4/10. (02.11.2018)

První setkání s výstřely a chodícím magorem je naprosto odzbrojující. Postupně se však ve filmu nenápadně vytrácí tempo a divák tak dostane jen nicneřikající pohledy na skálu nebo křovíčko. Klobouk dolu před hlavní hrdinkou. Herečka dokázala naprosto fantasticky ztvárnit k smrti vyděšenou teenagerku zmateně pobíhající po ostrově. Na druhou stranu se v druhé části filmu děj nepříjemně vleče, a to hodně vleče. A informace na konci, že děj i postavy jsou fiktivní mě tak trochu nasrala. Zpočátku se to vypadá jako solidní hororová vyvražďovačka s vřeštícímí teenagery, a na konci je to konverzační drama na útesech. 65% (28.12.2018)