22. července

Po "Utoya 22", spatril svetlo sveta snímok, v spolupráci z americkou produkciou, a i keď som mal veľké obavy, ako to celé vypáli, musím priznať, že aj tento spôsob spracovania, mi viac menej sadol. Rozdiel medzi oboma spočíva akurát v "pohľade" na vyobrazenie daného "problému". Tvorcovia "Utoya 22", odmietli akýkoľvek záber na negatívnu postavu, nakoľko boli v domnení, že by priame násilie, prezentované vo filme, mohlo byť nežiaducou "reklamou" pre pravicových extrémistov, ktorí by v duchu tohto "pána", mohli pokračovať v šírení jeho zvrátených myšlienok. No i napriek tomu, že Ja s týmto názorom absolútne SÚHLASÍM, ani tento snímok, ma nenechal chladným. Sklamaný budú však tí, čo očakávajú "gore" či mimoriadne násilie, lebo ani v tomto prípade, sa nejedná o vyobrazenie niečoho, čo nedáva žiadny zmysel. Snímok má totiž čisto psychologický podtón. Za prvé, všemožnými silami sa snaží nahliadnuť do chorej hlavy niekoho, koho meno by sa už v živote nemalo vysloviť, za druhé, priblížiť dojmy, no najmä pocity tých, ktorí útok prežili, ich rodinných príbuzných, respektíve pozostalých. No a Ja som si nie istý, že toto pri stopáži 143 minút, bude niekoho naozaj "baviť", lebo dnešný človek, hľadá v prvom rade "násilie", ktorého sa tu príliš nedočká. Za mňa bol po emocionálnej stránke, prvotný film skrátka lepší po všetkých stránkach. Tento ma po emotívnej stránke, natoľko nezasiahol, i keď svoje silné stránky rozhodne má, a to najmä v podobe pohľadu, na priebeh súdneho procesu. (11.10.2018)

Když si vzpomenu na pulzující zážitek z Letu 93 se vší jeho tiše nahromaděnou energií, tak to s tímhle standardním patosem vlastně nemůžu moc srovnávat. Netypicky dlouhý typický Netflix, který je zhruba právě takový, jaký ho člověk čeká - málokdy se nadchnu pro film, který působí jako prodloužená verze svého traileru. (12.10.2018)

22 July je Inteligentním a sugestivním vyobrazením hrozivého lidského činu, které útočí na kořeny demokracie, ale zároveň ukazuje šílenství těch, kdo se je snaží násilně podrývat. Interpretačně sice diváka tlačí k tomu jedinému správnému východisku, ovšem svým komplexním přístupem ho nutí zamyslet se nad tím, kam vlastně jako lidstvo směřujeme a čeho všeho jsme schopni. Navzdory nemožnosti napojit se na psychiku postav jde o silný zážitek, který skrze traumatizování úvodního neštěstí ukazuje nelichotivou tvář dnešní rozpolcené, ve strachu žijící Evropy. A to i přesto, že má neodmyslitelnou tendenci problémy zobecňovat. Více zde. (11.10.2018)

22. júl je udalosť, ktorá nezmizne zo spomienok podobne ako 11 september. Greengrass má cit, pre podobné témy. Formálne je film bezchybný. Zmena prostredí, zameriavanie sa na jednotlivé postavy a tiež snaha o komplexnosť, ktorá dodáva filmu ucelenejší dojem a lepšie vysvetľuje motívy vedúce ku tragédii, sú podávane umne, systematicky a bez zaváhaní. Tým pádom film na poli 143 minút nenudí a pôsobí zaujímavo. Hoci to hrá na opatrnú strunu. V situáciách, kedy môže pritlačiť na pílu, sa na moje veľké prekvapenie, drží trochu späť. Či už je to kvôli čerstvosti danej témy, alebo kvôli úcte voči preživším, neviem. Určite za tým cítiť zámer. Bohužiaľ Poppeho Utoya je sugestívnejším a emočne príšernejším zážitkom, ktorý vťahuje a zanecháva silný dojem, ktorý pretrváva po dopozeraní ešte veľmi dlho. Greengrassov film toto nemá. Tu sa tým pádom ponúka otázka, do akej miery, je schopnosť reflektovať skutočnosť a sprostredkovať tak verejnosti autentické pocity, priamo úmerná autorskému zámeru? Film vznikol aby pripomenul a ukázal hroznú udalosť, ktorá zasiahla takmer každého. 22 júl ale v skutočnosti za srdce nechytá. Nebyť Poppeho príspevku na túto tému, bolo by to o hviezdu naviac. Takto je to film, ktorý síce dáva udalosti do kontextu, ale aj napriek tomu, zostane navždy v tieni Poppeho verzie. (18.01.2021)

Greengrass režisér tentokráte těsně prohrál s Greengrasem scenáristou. Režijně je vše na vysoké úrovni a tvůrce se nevzdává svých tradičních atributů. Ruční kameru tentokrát nevyužívá tolik, a když už ji použije, rozhodně nejde o nic dech beroucího, spíše to jen dotváří celkovou atmosféru. Ta je hodně civilní a syrová a rekonstrukce samotného útoku je výtečně zrealizovaná, protože je úplně bez emocí a snaží se být co nejrealističtější. Tempo je záměrně pomalejší, aby vynikla veškerá hrůza celé akce, což se daří a minimálně první polovina filmu je hodně působivá. Problém je ale s přílišnou tematickou rozkročeností, protože Greengrass zachycuje událost v celé její šíři a snaží se odvyprávět, jak dopadla na Breivika, jeho advokáta, jednoho z přeživších, jeho rodinu a částečně i Breivikovu matku. Ve výsledku tak trochu klouže po povrchu a pracuje jen s náznaky, které úplně nedořeší a nechává je vyšumět. Je to svým způsobem škoda, protože kdyby se soustředil jen na osudy jednoho z nich, asi by byl výsledek působivější, na druhou stranu by ale pochopitelně nebyl tak komplexní. Nicméně stopáž je opravdu lehce přetažená. Samotný soudní proces je ale zrealizován velmi dobře a v závěrečném projevu přeživšího mladíka je asi skryté celé poselství filmu - zatímco za ním stojí celá společnost, která mu dodává odvahu a sílu vrátit se zpět do života, Breivik ve své nenávisti zůstává zcela sám. I když 22 July nepatří k tomu nejlepšímu, co Greengrass natočil, jde o důležitý film, protože názorně ukáže, kam až může zajít mediální masáž extremistů a jak křehká je naše společnost. 75 % (26.04.2020)