Pásky z Nagana

Samozřejmě...Kdo nepláče, není Čech!. Ke konci to ani jináč nejde, nicméně počáteční výlet do komunistické zoo s cedulí Československo plus story about Pítr Svobouda, který je zde prezentován jakoby emigroval s hokejovou výzbrojí na zádech již v padesátých letech a to jen pomocí lopatky a tunelu pod ostnatými dráty, mě docela vyděsil, když si k tomu člověk ještě přidá aktivity americké vlády a armády od konce čtyřicátých let dodnes, musí bojovat s těžkým pokrytectvím. Neznámý režisér Hudeček to celé pojal pěkně "poamericku", show must go on, řekl si nejspíš, ona ta nostalgie a slzy přijdou samy. Každopádně kouzlo celého dokumentu tkví v různorodém přístupu samotných hokejistů. Zámořské superstar, u kterých doma při vyhlašování nominace národního týmu náhodou sondují novináři s kamerami a foťáky a proti nim hokejový talent, jenž se zrodil v okleštěné zemi v obnošené hokejové výstroji v kabině hokejového klubu v zapadlých městech kdesi na východě Evropy. Nyní jsou na stejné úrovni. Smysl celého dokumentu? Američan si udělá pořádek v tom, že Československo a SSSR jsou dvě rozdílné země, Kanaďan bude do konce života orodovat proti nájezdům a nesnášet tehdejšího kouče nároďáku, Fin a Švéd dokument pozorují jen zpovzdálí a Rus je vděčný, že se na jeho vyjádření vůbec dostalo...jen Čech pláče, hrdý na své zlaté hochy...zase jednou i na svou zemi vzpomíná na staré dobré časy, které byly, dle tvůrců, plné frustrace z rychle nabyté svobody a ještě rychlejšího nástupu slabého odvaru kapitalismu, který byl v zámoří již v úpadku a měl za sebou již několik krizí. Obyčejní kluci, kteří si s sebou do Nagana přibalili i své srdce a maximální odhodlání k vítězství, jež dosahuje vrcholu při Hašanových zákrocích, jeho euforii a hlavně při prohlášení. "Já jsem se náhodou dozvěděl o svém draftu, ale já jsem tady měl rodinu, kamarády, svojí babetu, já zůstal doma. Americký dokument u kterého Čech roní slzy, lehce paradoxní, podobně jako vítězný gól emigranta jménem Svoboda, který po patnácti letech a naposledy oblékl dres své rodné země. (28.03.2018)

Pro mně osobně je strašně těžký oprostit se od emocí, které vě mně vyvolává slovo Nagano a okomentovat práci Ondry Hudečka, protože jak to řekl kanadský komentátor v tomto dokumentu "Jestli tohle s Vámi nic nedělá, tak nejste naživu". O Naganu jsem toho viděl tolik, vlastně snažím se vidět všechno, i zápasy si čas od času pustím, ale tady musím říct že Ondra odvedl výbornou práci, skvěle sestřihaný dokument, doplněn o mnoho rozhovorů/ postřehů a pohledu z "druhé strany". Možná kdyby bylo víc našich zlatých kluků a škoda, že se nepodařilo sehnat Great One, ale i tak příjemné zavzpomínání na něco, co už se nikdy nebude opakovat, nejde jen o to zlato, ale o celou to dobu do které to vítězství patří, ono se nám co jsme Nagano zažili to těžko vysvětluje těm, co o něm jen slyšeli, jak to řekl Robert Záruba, těžko se to dá popsat. Nagano je prostě takový rodinný známénko štěstí v srdci každýho Čecha, co s těma klukama prožil celou olympijskou zlatou cestu. V tomhle dokumentu mně došlo, že po první třetině z USA odcházeli z ledu outsideři a na druhou třetinu nastoupili šampioni. (03.03.2018)

Při všem tom haló kolem několika desítek vteřin dosud neviděných Imax záběrů apod. se jaksi z éteru a šeptandy vytratila jedna taková nepodstatná informace; a sice že to je sám o sobě neskutečně dobře sestříhaný (až "zrytmyzovaný"), poskládaný i "obsazený" dokument ryze západního profi střihu. Až jsem koukal koho všechno se podařilo dostat na kameru a jak široký záběr si to vzalo na paškál. Ano, speciálně zpočátku to trochu nesourodě skáče z tématu na téma (emigrace, změna NHL po cunami hráčů z postkomunistických zemí, hokej jako produkt apod.). Ovšem sedne si to. Je na tom jasně poznat, že to vzniklo pro svět, ovšem zároveň to není "o nás bez nás". Snad jen to nemuselo tolik ignorovat zbytek týmu (a ostatně i další týmy z turnaje) nad rámec těch tří čtyř vyvolených, ovšem tohle je pohádka o Naganu a nikoli hokejový dokument řešící Hejdukovu roli při zlatém gólu. Jakkoli nám tedy kvalitní a trochu patetický celovečerák o Naganu stále chybí, tak tyhle VHSky ho plně nahrazují se vším všudy. (01.03.2018)

Kdybych měla dělat statistiku a ptala se lidí od cca 15ti let, co jim říká Nagano, myslím, že naprostá většina by byla v obraze. Na to se totiž nedá a ani nechci zapomenout. Byla to tak obrovská emotivní nálož, o které se mně od té doby může snad jen zdát. Vidět zářícího Dominátora, potažmo celou partu na Staromáku....ne ne, to se snad už nevrátí. Škoda Ivana Hlinky, ten si to moc dlouho nevychutnal. Asi každá výhra má i svá negativa a tohle bylo moc smutný. Jinak bych se tady jen opakovala a opakovala......žádné hodnocení kamery, zpracování, režie a jinou kritiku tady nebudu psát ani omylem (stejně tomu nerozumím). A kluci si to v žádném případě nezaslouží! Ale byl to nerves jako hrom, že jo? (10.03.2018)

Tenhle dokument je hodně silný a veskrze profesionálně provedený. Oceňuji, že cizincům dokáže vysvětlit, jak kupodivu velmi důležitý moment v kontextu našich dějin to byl (otestováno na Finovi). A mě zase po letech vehnal slzy do očí. Ty záběry z domoviny mi ale připomněly, že to v 90. letech i v Praze vypadalo, jak někde na ruské vesnici. (02.03.2018)