Králíček Jojo

Waititiho autorské motivy dospívání, problematických vzorů a snahy napasovat se do společenské role, která člověku vůbec nesedí, zde dosáhly levelu naprosté vypravěčské geniality a filmařské bravury. Film o nacismu a xenofobii, ale i lásce a hrdinech, který je současně hurónsky vtipný, drásavě devastující, ale i plný naděje. Protože často ten největší nepřítel číhá v zrcadle a stačí jen sebrat sílu se mu postavit, i když to může být sakra těžké. Králíček Jojo je čirá filmová dokonalost na všech úrovních a složkách, neposlední v řadě také v castingu. Vedle skvostně vedeného Romana Griffina Davise a "baby Nicka Frosta" Archieho Yatese tu v každé své scéně září Sam Rockwell a Scarlett Johansson podává životní výkon v jedné z nejlépe napsaných ženských figur všech dob. Film roku, jak toho uplynulého, tak bezesporu i toho právě započatého. --- Podrobněji v recenzi a následné debatě pro Reflexe: Film rádia Vltava. (01.01.2020)

Na ja, schön wie ein Diamant, Sam je prezident vesmíru a tak všelijak, ale celou dobu jsem si kladla otázku, jestli bych to pustila svému dítěti, kdybych nějaké měla. Je to velmi, velmi, velmi dětsky zaměřené, ale z extrémně dospěláckého úhlu pohledu, jestli to dává smysl. Můj popis, ne ten film, protože mám pocit, že film právě trošku ne. Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem jako děcko viděla nějaké filmy o náccích, parafínového Hitlera v Červeném trpaslíku nepočítaje. První film, který si pamatuju, ale určitě ne první film, co jsem viděla, byli Swing Kids, ale to už jsem byla dospívající dacan a film tomu svým pojetím a vším ostatním odpovídá. Taika na to jde prostě moc šíleně nebo příliš málo šíleně, kdybych to měla popsat co nejjednodušeji. Asi bych svému dítěti prvně pustila Život je krásný a potom by bylo na něm, jestli by ho Jojo Rabbit zajímal, až by bylo větší. (14.02.2020)

Nejsem příznivec Waititiho humoru a až do poslední chvíle jsem se Králíčka Joja bál. Sice jsem měl od začátku velikou radost, že uvidím Scarlett a Sama Rockwella (a ano, jsou velice fajn), ale obavy přetrvávaly. Srdcem filmu je ale úplně jiná dvojice a to pochopitelně dvojice dětí (McKenzie, Davis), jejichž vzájemnou interakci jsem si velice užíval a spolu s dokonalým, emotivním koncem jsou pro mě hlavní důvody, proč jsem nakonec napálil pětikvalt. A kdyby mě konec opravdu tak citově nepoložil, tak o tom přemýšlím ještě teď, protože mi film jako takový kazí totálně zbytečný imbecilní Hitler Taiky Waititiho. Rozumím tomu, že tento slovutný tvůrce chtěl poukázat na zvrácenost ideologie nacismu (taktéž postava Stephena Merchanta), a také je to velký pouták do trailerů a na plakáty. A ač je ve filmu poměrně málo, mnohem více bych ocenil pouze klasičtější, leč dojímavý a v jistém duchu nepříjemně autentický příběh z války...9/10 (09.02.2020)

Králíček, co rozsévá bobky absurdnosti. Ano, v jistém ohledu tenhle počin na mě působil absurdně. To nemusí být nutně zápor, ovšem stejně tak tenhle ráz filmu dodal značnou vypravěčskou nevyrovnanost. Nicméně hlavní přednost filmu vidím v jeho invenčním uchopení, čímž se většina tvůrců ve válečném žánru příliš nezaobírá. A to tenhle snímek odštěpuje od zbytku spřízněných počinů. Taika Waititi zaštítil svůj režijní výtvor scénářem, neopomenul pro sebe napsat roli imaginárního Hitlera v komediálním rozměru, jenž se přátelí s desetiletým hlavním hrdinou zvaným Jojo, kterého zaslepila nacistická ideologie. A komediální výstupy Taika Waititiho v roli Hitlera (namaskovaný byl nepovedeně) kazí co se dá a naprosto ničí vypravěčský rytmus. A přitom nápad na satiru totalitních režimů je trefný, sice nijak extra objevný, v konečném kontextu je to ale celkem funkční. Jistě, za cenu obětí. Za oběť padla napínavost příběhu. Když totiž je v domě ukrývána židovská dívka, tak to svádí k nejedné pekelně napínavé situaci, kdy se čelí jejímu prozrazení gestapu, které skutečně dorazí na místo udání. V celém filmu je vlastně taková vyhrocená scéna jen jedna, což je škoda. Větší prostor dostaly vzájemné poznávací dialogy mezi Jojem a židovkou Elsou, které ne vždy zabavily. A někde mezi nimi kmitá hvězdná Scarlett Johansson a hrozba špagátu (viz film). Hlavními protagonisty příběhu, dojemného i nevšedního, jsou však především dětští hrdinové, kteří dovedně zprostředkovali krutost i dojemnost války, vměstnanou do dialogu. Roman Griffin Davis a Thomasin McKenzie jsou rozhodně originální a zapamatovatelní představitelé a jejich rozhovory v podkroví filmu jednu dobu dost vládnou. Akční složka představuje jen nepatrný zlomek v téměř dvouhodinovém filmu. A je znát, že úmysl s ní šetřit, byl celkem promyšlený, neb vynikne následná drastičnost a dramatičnost vyprávění. Dojde na zúčtování s imaginárním Hitlerem, na vyprofilování zla s lidskou tváří (scény se Samem Rockwellem) a dokonce nechybí ani propašovaná komika od Rebel Wilson. A v tvůrčím štábu nalezneme výraznou českou stopu. A i inspirace českým filmem Musíme si pomáhat je nepřehlédnutelná. Snímek má své slabiny, určitě vázne hlavně dynamika a napětí, načež to působí poněkud roztahaným dojmem. Waititi a spol. si nalezl optimálně nevšední studii ideologických útvarů a předložil svůj svérázný pohled na ně. S kvalitním osazenstvem dosáhl potřebných satirických kvalit. 7/10 (19.04.2020)

Možno som mal veľké očakávania po skvelom filme Er ist wieder da (2015). Áno, niektoré scény sú proste bláznivé, pre divákov bez štipky nadhľadu to určite bude príliš veľké sústo. Či už je tu Hitler prezentovaný akokoľvek, je len predstavou a imaginárnym priateľom zmäteného dieťaťa, ktoré si ani nevie zaviazať šnúrky na topánkach, má len jedného kamaráta a zúfalo túži po otcovskej postave vo svojom živote. Vo finále sa Hitler vyskytuje v snímke aj menej, než by ste čakali. Aj Hitler je tu však vyobrazený ľudsky, rovnako ako celá snímka. Problémom je však aj to, že sa tu neodohrá nič prevratné, na čo by ste si spomenuli aj po roku. Film ubehne a než si to stačíte uvedomiť, nespomeniete si z neho na jedinú scénku. (30.11.2020)