Ženy v běhu

Takhle nějak by asi vypadala "filmová" verze seriálu Ulice. Konvenční a podbízivé snad na všech úrovních (filmařsky, hudebně, ideologicky), snažící se skrze oblíbené a sympatické herecké tváře a řešení čistě vztahových peripetií v tom nejodlehčenějším možném duchu navodit v divácích za každou cenu pocit pohody. Samozřejmě to chápu, protože na divácké masy (nejen ty české) tohle logicky spolehlivě funguje. A nejspíš by to fungovalo i na mě, kdyby to bylo skutečně vtipné (a ne jen rádoby vtipné) - zasmál jsem se stěží pětkrát, většina "fórů" mě svou zoufalou obyčejností nechala zcela chladným. Ale nejvíc mě na Ženách v běhu (které samozřejmě skoro vůbec nejsou o běhu) štve ta zjevná snaha nenaštvat ani jednoho průměrného Čecháčka (v tomhle filmu na žádnou minoritu, natož trochu drsnější či jakkoliv nekorektní vtip, opravdu nenarazíte). Jenovéfa (jedna z mých platonických lásek) s Polívkou jsou ale hezký pár, to zase jo. 50 % (07.09.2020)

Tak jsem se k tomu konečně dostal a vůbec to nebylo špatné. Samotný děj je dost jednoduchý a předvídatelný. Zajímavém jsou spíše postavy. Celé je to o zvládnutí maratonu, ve kterém se mají střídat čtyři ženy. Trénink ale všem změní život. Všechny to někam posune a nikdo nezůstane tam, kde byl na začátku. Jak jsem řekl, je to předvídatelné a je tam pár vtipných scén. Taková oddechovka. Obsazení je taky dost slušné. "Dneska je středa." (03.11.2021)

Ženy v běhu jsou oslavou středostavovského způsobu života, jehož naplnění v současnosti uniká stále více lidem. Stylové byty, žádná traumatizující práce, rodinná pospolitost u bohatě prostřeného stolu na venkovské chalupě, pravidelný pohlavní styk ve středu, všechny pěkné chvíle natočené na videokazetách. _________ Svět, kde neexistují sousedé, chudoba, politika, internet a kdokoli, kdo by nechtěl patřit ke střední třídě. Být na tom opravdu špatně je nemožné, být bohatší je fuj, jak ukazuje příklad Kaččina šéfa, být jenom trochu alternativní taky, viz promiskuitní malíř. Jenom poctivý střed, nic jiného a nikdy jinak. Zaopatřit se, vdát se, rodit děti, zhebnout, nechat se zpopelnit a vláčet v batůžku na maratónu; žádné další horizonty. ________________________ Možná je to na záměrně neprovokativní a schválně uměřený film příliš příkré hodnocení. Co je špatného na tom, odpočinout si večer u něčeho, co tak nějak vzdáleně připomíná reálný život? Není v tom filmu aspoň trochu vzpoury, že ty ženy přece jenom někam vyběhly? _________Ve skutečnosti se tu ženám nedopřeje ani trošička rozletu. Umožňí se jim vedle domácích prací jen další dřina a pocení při běhu, který přinese pouze sňatek s chlápkem, na nějž budou dřít doma. Jistěže nejde poznat, kam přesně se budou ubírat vztahy všech dcer, ale rodinné předpoklady a vzory už tu jsou. _______________ Doba a společnost se dnes vyvinuly natolik, že západní romantická komedie zamezuje obojí ztrátě – jak v soukromém, tak v profesním životě. Česko roku 2019 se ovšem pořád nachází mezi zaostalými společnostmi, kde tvůrci filmovým postavám zabraňují v dilematu a rovnou je zbavují traumatu, že by mohli přijít o práci a osobní realizaci. Jsi žena, žádnou nepotřebuješ. Stačí ti snubák, dítě a pes. _____________ Námitka, že muži jsou v těchto komediích zobrazováni tak, že ani oni se bez žen neobejdou, neobstojí. Žádný z nich se tu necítí neúplný, nikdo na ně nevyvíjí nátlak to změnit a nakonec i to, co žena považuje za krizi, je pro ně zábava a pohodový stav. Když já dělám doma bordel, o nic nejde, když ho máš doma ty, ženo, je to tvoje ostuda. ______________ Tak takhle my si tady žijeme. Respektive, takhle o nás smýšlejí filmoví tvůrci, kteří tu chtějí být nejúspěšnější. (25.03.2019)

Fakt nejsem cílovka a podle toho hodnotím. Film je zaměřen prostě na ženy a jede v jejich vidění světa se všemi klišé a předsudky o chlapech (neschopní, sprostí, neumějí vyprat, uvařit, vyžehlit; všechny rodiny bydlí v velkých bytech - dokonce poschoďových! - nebo vilách, všichni mají nejnovější kuchyni; ženy mají vždy pravdu a chlapa akceptují jen tehdy, pokud s nimi souhlasí a udělá to, co chtějí ony; chlap nemá právo na koníčky, jsou zbytečné; ženatí chlapi a majitelé firem jsou záletníci atd., atd.). Pokud jde o humor, z dvaceti trapných pokusů se jeden tip povede. Celé je to sluníčkové, nikdo neřeší žádné jiné problémy (kde dělají postavy Vetchého a Kostkové?, jejich děti chodí do nějaké školy?, kde dělá postava Kubařové?, mají nebo nemají babičky a dědy?, jestli nežijí, proč jim nejdou na hřbitov?, jak slaví třeba Velikonoce?), postavy jsou takové všechny jednorozměrné, nic o nich nevím. Vím, vím, je to oddechovka, komedie, ale s takovými postavami se neumím ztotožnit. Třeba když vezmu starší českou komedii Kristián, tam hraje ten malý byt, papučky a domino velkou roli a člověk za tím vidí charakter té postavy, všechny ty rituály tomu dávají smysl, chápu motivace postavy i důvody, proč dělá,co dělá. Tady nevím, přijde mi, že dvě ty dcery by potřebovaly profackovat, aby se postavily na vlastní nohy a jen trpně nečekaly, co jim život náhodně - protože je to romantický film, že? - přinese. Vlastně to není romantický film, ale spíše červená knihovna. Jakmile se seznámíme s postavami, je jasné, co přijde v dalších scénách, a jen si odškrtáváme povinné položky. Někdy to funguje, někdy ne. Já se do toho nedostal - celé mi to přišlo povrchní jako nějaký nekonečný seriál typu Ulice, Ordinace nebo Slunečné včetně jednoduchosti těch vztahů, chvílemi dost nudné a plácající se v bezradnosti, bez nějakých větších zvratů. Chápu, že dívky a ženy všeho věku se v kinech dobře bavily, ale kolem mne to žel jde i přes dost dobrou kameru dalekým obloukem. Nebavilo, není v tom ani ta skutečná lidská hřejivost (jen ta vychcaná a vydírající - když je potřeba zaútočit na city, vraž tam chuděrku dítě, nebo psa, nejlépe obojí.) (21.03.2020)

Jindra už to nedal. Zasvištěl si sice ve sporťáku, hupsnul s padákem nebo si nechal manželčino jméno vytetovat na rameno, ale splnění dalšího cíle – zaběhnout maraton – už nestihl. Milující vdova s urnou na zádech v batohu se rozhodne uctít jeho památku tak, že maraton uběhne za něj. Respektive k tomu zlanaří jejich tři dcery (všechny tři solidně zahrané) a více než čtyřicetikilometrovou vzdálenost si rozdělí. Námět solidní, proč ne? Jen je to všechno komplet průhledné a předvídatelné. Do třicáté minuty divák prakticky všechno odhadne. Vedle postupného přicházení běhu na chuť se vše točí okolo toho, že ani jedna ze tří dcer nemá manžela/partnera a všechny by ho chtěly. A každá má jinou startovací čáru. Celé je to sázka na jistotu. Co diváka krapet vytrhne a potěší, je rodina Terezy Kostkové, kdy nejmladší syn naivně přebírá obraty starších „někoho přeříznout“ nebo „ona to nedostala“, což vyvolává úsměvné momenty, a zejména pak přesný (snad jednou manžel) Ondřej Vetchý, který se vysmívá kondici své partnerky. Pánové jsou tady obecně za neschopné a sexistické idioty, případně bručouny, což je případ jinak solidního Martina Hofmanna, který je do téhle melodramatické limonády rovněž natlačen. To Tomáš Hoffman produkoval všechny ty lidičky v pokušení a v naději, se scénáristou Martinem Horským spolupracoval na své prvotině (Bezva ženská na krku) a nyní byl i u Horského režijního debutu a dál cílí na žánr oddechové romance v řemeslně jistém podání. Každému v humoru sedne něco jiného, což je naprosto v pořádku, stejně jako v případě herců, kdy si každý zase najde toho svého favorita. Stokrát použitý námět nepřekvapí, kromě herců nicméně oceňuji i tempo, které nemá moc hluchých míst. A hlavně tam není tolik „té naší“ pověstné křeče. Třemi hvězdami tuzemské snímky „oceňuji“, když ze vší té nesoudnosti nejsem naštvaný, tady půjdu ještě výš. (14.10.2019)