Poslední aristokratka

Plné klišé i archetypálních postav, převařovaných fórků i opsaných motivů a v několika chvílích to připomíná fakt blbou pohádku. Na druhou stranu najdou se tu i povedené momenty, je to i dobře zahrané,pokud nepočítám Dykovou, a hlavně z toho čiší taková ta pohoda, kterou člověk od podobných vánočních záležitostí očekává. A to je asi to nejdůležitější. 60% (06.01.2021)

Život na zámku pro nenáročné platící diváky.. Ořechovka Balzerová a údržbář Liška s nachystaným náhrobním kamenem s nápisem „Já jsem vám to říkal“ umí svou přirozeností podat humor, ale tím výčet pozitiv nejspíš končí. Čermák se v postavě celou dobu hledá, Dykova milá afektovanými výstupy navštěvuje kameňácký sektor, aby se mávnutím kouzelného proutku začala náhle chovat normálně. Do toho burácí klasická hudba, abychom náhodou nezapomněli na ten šlechtický spirit či hudba rozverná, abychom pochopili, že zrovna sledujeme veselé dění a roubuje se romantický vzorec, na jehož konci si přejete, aby nevydrželo zchátralé zábradlí zámecké věže a s prokletou Marií si gravitace vzala i Piškulu na bílém koni. Vánoce, sníh, umělé půvaby aristokracie, tohle se bude v zimním období kinomuflonům líbit. Musí.. (02.01.2021)

"Ořechovka je na všechno. Na záda, na klouby, šlachy. Je to afrodisiakum i antikoncepce. Má blahodárný účinky." "Jak to může být zároveň afrodisiakum i antikoncepce?" 'Jó holka, to už je věc dávkování." ____ Velkoměšťácký podpantofláctví vs. vesnická aristokracie - ve filmu. Prostě a jednoduše: klasicky neškodný standard od Vejdělka, jehož jedinou devizou jsou emigrantský fórky - čímž buď vzniká velice ambivalentní trapárna, anebo lehce zábavná čurina zesměšňující oligarchy. Naše moravskobudějovická rodačka - přesně tak, paní Balzerová bydlela u nás v ulici hned vedle ve vchodě - si kupodivu celý snímek krade pro sebe. Dílčí melodie mi budou karcinogenně znít v palici ještě dlouho.... VERDIKT: český koblihy s domácí marmeládou (dženkujem za zcela legitimní gebír vytáhnutý z retychu, milá EU! :) > americký donuty! Čejdnž ma májnd. (03.08.2020)

Úsměvná filmová jednohubka, která má tři přednosti. Tou první je příjemné herecké obsazení, Martin Pechlát s Pavlem Liškou mě bavili + paní Eliška byla opět úžasná. Tou druhou je krásné snoubení kamery s exteriéry/interiéry, panu Smutnému by se mělo oficiálně zakázat stárnout a roky začít od teď odečítat. Třetím plusem je pro mě hudba, velmi dobře zvolená, hezké pohlazení pro má ouška. Takže u mě dobrý. (06.11.2019)

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek (24.10.2019)