Poslední aristokratka

Současná aristokratická knižní série Evžena Bočka se v mezičase postupně rozrostla na pentalogii, přičemž každý jednotlivý díl se pomalu, ale jistě, stává bestsellerem. V takové situaci by bylo spíše převapením, pokud by žádný filmový přepis nevznikl. A jaký je tedy výsledný film? Není to tak katastrofální Vejdělek jako jindy. Jen to obsazení je až příliš vyhovující aktuálnímu vkusu. A nesneslo by samozřejmě autentické Američany v rolích Američanů. Na každý pád vzniklo cosi líbezně vánočního a v tomto ranku je i průměrný film vlastně radostnou zprávou. Vzpomeňme na takové experimenty jako Přijde letos Ježíšek? (16.01.2021)

"Na co to koukáš, mami?" volá na mne dcera z pokoje. "Na Poslední aristokratku," odpovídám. " Už uspali tu kočku?" "Jakou? Kočka tam není ..." "Tak to je škoda. A už mají ty psy?" ptá se moje maturantka. "Ne, žádní psy tam nejsou, ale mají koně." "Koně jsou až v dalším díle. A ta matka se učí česky?" "Mluví česky od začátku" Zdá se, že Vejdělek toho vynechal tolik, až vylil dítě i s vaničkou. (03.01.2021)

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek (24.10.2019)

Tenhle film je asi nejzářnějším příkladem za posledních mnoho let, že by nebylo do věci zavést půl hvězdy, nebo hodnocení po desítkách procent. Je to totiž přesně mezi a tak mi nezbývá, než lehce nadhodnotit a ocenit fakt, že když to vezmu kolem a kolem a srovnám to s několika málo komediemi, co jsem od nás za poslední roky viděl, nevychází mi z toho Poslední aristokratka úplně nejhůř. Což není vůbec pochvala, jen smutné konstatování faktu, jaké filmy (komedie) se u nás teď točí. Přesně na 50 procent a kdyby nebylo Vladimíra Smutného, šel bych určitě s hodnocením níž. (29.02.2020)

Z principu nesnáším filmy, které si dělají blbou legraci z jiných národností a snaží se tím (asi) vyzdvihnout pozitivní české vlastnosti. Což v případě tohoto filmu je patrně nekomplikovaný přístup k životu, zdravý selský rozum (alias poznávací znamení absolventů Vysoké školy života) a vřelý příklon k chlastu. Sledujeme zámeckou hospodyni naloženou v ořechovce víc než ořechový závin, líného údržbáře a protivného kastelána ve střetu s mimózním dědicem hradu, jeho mentálně zaostalou ženou a dcerou romanticky nyjící po prvním polibku. Jasně, nejsou to postavy, jsou to karikatury vždy jen s jednou vlastností. Která se však může okamžitě změnit, když to toporný scénář potřebuje. Vtip zde nenajdeš ani lupou a jedno z mála, co se dá přičíst k dobru, jsou hezké záběry na zámek z dronu. Dialogy však místy tak trapné, až hanba fackuje. (05.09.2022)