Přátelé

Naopak mně přijde, že jako jeden z mála seriálů, má tendenci vzestupnou. Když ho dávali poprvé, tak jsem si ho zamiloval až asi někde u šesté série. Změnil se trochu styl humoru a já bych řekl, že k lepšímu. Je pravda, že hlavní hrdinové se v jednom díle dostanou do tolika trapných situací, do kterých se já nedostanu za celý život, ale i v tom spočívá jeho krása. (21.06.2005)

"Byl jsem v koupelně a zrcadla jsou po obou stranách. Když tam stojíš, čurají s tebou zástupy." Dávno pryč jsou doby, kdy jsem každodenně usedal do červené sedačky, požádal Rachel o kafe, pokecal s Rossem o dinosaurech, nechal si od Monicy vynadat za nedbale pověšený ručník, požádal Joeyho o pár sexuálních rad, přežil Phoebin skřehotavý pokus o zpěv a duševně splynul s mistrem trapného vtipu Chandlerem. Avšak ani při diagnóze Alzheimerovy choroby doprovázené jackpotem ve formě amnézie nezapomenu, jak mi s touto partou bylo dobře. (11.10.2011)

Přátelé byli a zůstávají vlajkovou lodí všech sitcomů a už od počátku je doprovázel výjimečný komerční úspěch prakticky všude, kde byl seriál uveden. Podílela se na něm scénáristická špička, šlo o týmovou práci deseti až dvanácti scénáristů a seriál měl i silnou reklamní podporu. Jeho úspěch jednak stál na modelu šesti vyhraněných protikladných charakterů a na druhé straně stavěl na humoru vyplývajícím z postojů a myšlení teenagerů, který si hrdinové uchovávají i v dospělosti. Typická je neměnnost chování slavné šestky i v pozdějších sériích. Stále se zamilovávají, rozcházejí, hádají a usmiřují, jako by jim bylo šestnáct let, i když protagonistům už táhne na třicítku. Dítě nebo manželství je pouhou kulisou. Pohodovost, která ze seriálu čiší, spolu s řadou slovních hříček a hereckým výkonem hlavních hrdinů pochopitelně vedly k úspěchu. Po první sérii bych dal 95 %, ale časem se mi seriál poněkud přejedl opakováním stále stejných schémat. Celkový dojem: 65 %. (14.06.2006)

Přátelé byli svého času skutečná špička. Bohužel poněkud přetáhli strunu, a tak poslední dvě až tři série byly už poněkolikáté o tomtéž. Tvrdit, že to nebyla zábava by nebylo fér, ale člověku prostě začne chybět nějaké to aspoň trochu inteligentní zarámování. A pokud jde o vážnější životní situace - sice mě vzalo za srdce With Or Without You, ale na tyhle věci mám lepší kandidáty. Třeba britské Cold Feet. S odstupem času (a viděno optikou zkušenosti s dalšími, Přátelům podobnými seriály) nějak přestávám chápat, jak jsem mohl snášet toho tuponě Joeyho (asi kvůli Tak Jde Čas, ten byl vždy libózní:)), ujetou Phoebe a neurotickou cvokyni Monicu. Ale lidi se holt mění, že ano. Co ale rozhodně nestárne a na co se můj názor nemění, jsou skvělá hostování např. z pozdních dílů famózní DannyDeVito, z dřívějších zas Isabelle Rosselini nebo Billy Crystal a Robin Williams. No a o Denise Richards snad nemá cenu mluvit. Ale kdo se tam kromě Elle MacPherson udržel nejdéle? Že by Bruce Willis? Mašina na lásku, mašina na lásku, jo, jo jóó!!! Na to se prostě nedá zapomenout. Prostě přese všechny výhrady dávám 80%. Ale nemyslím, že bych někdy zabil několik dní v kuse sjížděním DVDček - i na to mám lepší kandidáty. (16.02.2003)

Čím víc se na to teď koukám, tím víc si uvědomuju, jak mě štve ideologie seriálu. Nechutnej feminismus (ženský blahosklonně odpouštějící mužům vyprávějícím vtipy ponižující ženy, chlap nikdy nemá proti ženský pravdu apod.) a takřka oslavování omezenosti a nevzdělanosti (zvlášť u Rachel, kterou bych po deseti minutách asi vyhodil z toho jejich balgónu). Postavy se zhusta chovají tak debilně, že to zkrátka není vtipné, jen uboze směšné. Proč anpř. Phoebe nikdo neřekne, že nebude slavná, protože umí hovno. Oproti tomu vedlejší postavy, který jsou v seriálu považovaný za magory/inteligenty/muže co nenávidí ženy, mi přijdou vesměs normální. A ta nechutná podbízivost celebritám - "Jé, můj syn chodí do školy se Stingovým synem." Bléé. (18.08.2006)