Krajina ve stínu

Velký omyl. Film, ve kterém chybí kontinuita i silné epizody. Postavy nejsou dost jasně definované, aby fungovaly jako typy (byť statičnost jim rozhodně nechybí), ale nemají ani rozměr, aby působily životně. I proto nemůže být člověku líto, když si tyhle špatně vyprofilované postavy navzájem ubližují. Na dějinnou reflexi tomu chybí jakýkoliv kontext. Historie tu nepřesáhne nuance úvodního odstavce v učebnici pro pátou třídu a člověk jen tápe, proč si tvůrci mysleli, že tohle polopatické přežvýkání stereotypů bylo nutné vyprodukovat. Chtěl tohle někdo? Je tu nějaká společenská poptávka? Jaká mohla být autorská motivace? (31.08.2020)

Nejslabší film Bohdana Slámy...a to mám jeho tvorbu vysloveně rád. Schematický děj, odtažité postavy, do kterých se nedá vcítit, povrchní postižení mezní doby v podobě jakýchsi víceméně nahodilých výjevů z dění jedné sudetské vesnice... Poválečnému divokému odsunu se naše kinematografie záměrně dlouhodobě vyhýbá, stejně jako dalším bolavým tématům z naší historie, za to zaslouží Bohdan Sláma obdiv, že si na takovéhle téma troufl, ovšem neuchopil ho šťastně...ten film se mu jakoby rozklížil pod rukama... (10.01.2021)

Mlácení prázdného Slámy a o ligu horší Habermannův mlýn ryloudyt, už tak po sté povrchně kňučící nad nejvznešenějšími charakterovými rysy vypatlané vidlácké lůzy, jako například kamvítrtamplášťovství, přizdisráčství, animální zmrdství, bezohledné prospěchářství, zahrobmstivost, bigotnost, hrabivost či jebání na bližního. Taková prvoplánová kvintesence totálních pamrdů, koncentrovaných do jednoho filmu, navíc s nálepkou „historický“, sice může pomoci nejednomu fanaticky optimistickému filantropovi se na tu pakáž konečně vysrat a začít se věnovat jen sám sobě, nebo bulvárním hovadům k erekci, ovšem nasraně druhé to blahoslavenému stádu lehce pokurví základní školou pracně do hlavy natřískaný dějepis a v podstatě to v konečném důsledku působí jako kapitalistický Major Zeman. Tak příště „fantasy“ místo „historický“, méně pamrdů s více objasňujícím kontextem a pohnutkami a rovněž zdravějšího střihače! Tenhle měl zjevně apokalyptickou chřipečku, taxe s nůžkama v ruce sem tam zakuckal a ustřihl i to, co neměl, přičemž tam nechal spoustu zbytečné vaty. (15.03.2021)

A kdo se o to prosil? Beru, že divokému pohraničnímu odsunu po druhé světové válce se filmaři dosud moc nevěnovali, přesto tenhle dějinný vývoj, kdy vesnička (která dobově vypadá velmi dobře) několikrát změní státní příslušnost, nestrhne. Troufám si tvrdit, že je to proto, že Bohdan Sláma tápal s pevně daným scénářem a množstvím postav. I když paradoxně onen daný scénář se jaksi jen náhodně děje. Výsledek totiž obsahuje nespočet scén, ve kterých probíhá něco nezajímavého, někdo něco plácne, jiný něco udělá, ale divákovi je to šumák. A o nějaké emocionální stránce ani nemluvím. Silné epizody chybí. Navíc jsem netušil, proč se některá postava najednou chová tak, jak se chová. O tom, že bychom se hlouběji ponořil do jejich motivací, si můžeme nechat tak akorát zdát. Sláma vyvolává vzpomínky na nedávné drama Nabarvené ptáče (které bylo ovšem audiovizuálně někde úplně jinde), které rovněž zkoumalo (pokřivené) lidské charaktery. Jenže Slámovy postavy působí hrozně neživotně, chovají se a mluví divně a divákovi je tak jedno, zda ten nebo tamten chytne kulku. Od režiséra, který vztahy umí a který dlouhodobě v českém režisérském oddíle spolehlivě kope za silnější tým, je to s podivem. Přitom Slámova skromná dramata o plápolající naději, jako je Štěstí nebo Venkovský učitel mám moc rád. (15.12.2020)

Určitě se bude psát, že je to "důležitý snímek" o "soukolí malých a velkých dějin", jenže to samo o sobě nestačí, protože od začátku pátráte, kam to vykročí nad tezi ze synopse, že doba byla zlá a semlela charaktery. A ono to nevykročí moc nikam, no... Celé se to tak nějak tříští do pásma vyhrocených výjevů, které pro svoji popisnou roztěkanost jen málokdy skutečně vtáhnou do žité zkušenosti více než tuctu postav v krátkých komunitních rozmíškách s replikami, které se s postupujícím časovým ohraničením variují od „Já nic podepisovat nebudu“ přes „Přece nebudeme jako Němci“ až po „Já jsem jen dělal, co mi řekli“. Černobílá kamera se navíc stává trochu plonkovým průvodcem, který v dlouhých záběrech rozkročených mezi kašírovaností a realističností neustále hledá klíč k zobrazovanému. Kýžené mrazivosti snímku by dost prospělo, kdyby si dovolil být ve vztahu k tavícím se charakterům více subtilní a naopak méně doslovný a přepjatý. 50 % (30.08.2020)