Il Boemo

Historický film o sexuálním životě dávného českého skladatele mne zklamal na celé čáře. Po technické stránce (kostýmy, masky, výprava, hudba, zvuk) je všechno v pořádku, sázka na Vojtu Dyka také vyšla, jenže se toho o životě skladatele dozvídám velice málo, a navíc jen z pár dialogů. Líbily se mi inscenace árií Myslivečkových oper nebo krátké setkání s mladičkým Mozertem, ale většinu přehnaně dlouhého filmu jsem se hlavně nudil. (Po diskusi s pár známými doplňuji fakt, že jsem viděl česky dabovanou verzi.) (06.01.2024)

Dvě a půl hodiny prošumělo a ve mě Il Boemo nenechal o moc víc než pocit jakési plytkosti a sledování laciné kopie Formanova Amadea - včetně jedné scény okopírované až nepříjemně. Když se řekne dobový sociální drama, který se zabývá postavením žen, zní to nadějně, ale Il Boemo prostě nějak nemá šťávu. Vůbec jsem se do toho nedovedl ponořit a osudy všech postav, jakkoliv pohnutý, se mi ani trochu nedostaly pod kůži. Ve výsledku je to takové načančané meh. Český film roku 22 je za mě jednoznačně Arvéd. (23.02.2023)

Il Boemo je film, který patří na velká plátna a nevidět ho v kině by byla škoda. Právě na velkém plátně se definitivně uzavřou pochybnosti o tom, zda Il Boemo nevypadá jako předražený televizní film a utvrdí se, že vznikl film, který si zastoupení České republiky na Oscarech dokáže obhájit. Konkurence je již letos sice silná,  nikdo se ovšem nemusí obávat, že by v rámci výběru zástupce udělali soudruzi z ČR někde chybu.... více zde (15.10.2022)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)

Takhle, pojďme si říct, že druhý Amadeus se nekoná. Ale nebylo to špatné. Jen mám z toho dost rozporuplné emoce. Protože samotná vlastní Myslivečkova tvorba tam vlastně nehraje zásadní roli - moc z ní tam ani není. Lidé mu říkají “mistře”, ale mám z toho pocit, že zase takový mistr to nebyl, že bez not nebyl schopný zahrát svoji vlastní tvorbu a že se k úspěchu spíš prošukal, což ho vlastně stálo půlku obličeje. Nicméně hlavní hrdina sympaťák, kostýmy perfektní, prostředí skvělé, stejně tak to samotné zpracování. Těšil jsem se na italštinu, která měla být něco jako bonbónek, ale ve většině pasážích to bylo dost nepřehledné, takže jsem přepínal do českého dabingu. Tam jsem měl zase pocit, že Vojtu namluvil někdo úplně jiný, což působilo hrozně rušivě. Takže jsem vlastně byl pořád někde jakoby na půl cesty. A takový mám celkový dojem z filmu. Tak prostě nějak na půl. (06.03.2023)