V síti

7/10. Na naše poměry fakticky vypiplaná záležitost, u které až fascinuje s jakou péčí a detaily se tvůrci zaobírali. Má to solidní tempo, atmosféru a nápady. Ústřední trio hereček si zaslouží velkou chválu, páč zachovat autentičnost a chladnou hlavu v situacích, ve kterých se ocitly - to nemohlo být jednoduché. Přesto mě mrzí, že "dokument" slouží spíš jako náhled do věcí a... pak už nic víc. Chápu, za jakým účelem to vzniklo a jsem přesvědčen, že to pomůže... jen po stránce "kinematografie" bych minimálně ve druhé polovině očekával trochu silnější tah na branku a něco jiného, než "všeho víc" bez závěrečného rozřešení. (09.03.2020)

Česká událost roku, kterou by měl vidět nejspíš každý, ikdyž vyloženě šokovat film bude jen rodiče a prarodiče. Dokumentární film V síti má fajn nápad a je podán formou, která nenudí, takže i lidi, kteří dokumenty nesledují by mohli dát V Síti šanci. Soustředí se na 3 mladé dívky s dětskými rysy, které vypadají na 12 let a prozkoumávají temnotu sociálních síťí plnou sexuálních predátorů. Největší pozornost na sebe však strhává Tereza Těžka, které je věnováno nejvíce pozornosti a herecký výkon podává ze všech nejuvěřitelnější ( Finálních 20 minut je hezky strhujících a emocionálních). Jsem zvědav, jestli se v Síti bude pouštět povinně jednou ve školách. Příběh****, Akce>Ne, Humor***, Násilí>Ne, Zábavnost****, Hudba**, Vizuál**, Atmosféra****, Napětí***. 8/10. (25.10.2020)

Pět nebo spíš padesát CSFD hvězdiček si to zaslouží už jen za zvolené důležité téma, ale i zpracování je silné - velice nepříjemné pocity z komunikace se sexuálními predátory jsou střídány pocity satisfakce, když dívky - které by měly dostat Oscara už jen za to, že při komunikaci zvládly nevyprskávat smíchy - vystoupí po skončení každého videohovoru z rolí bezbranných dětí a hovor zrale okomentují. A korunu tomu nasadí závěrečná konfrontace přenesená z digitálního světa a papundeklových kulis do reálu. Kritizované postavení kulis mi přijde koncepčně funkčnější, než kdyby se štáb schovával pod stoly ve skutečných pokojíčcích - takhle to působí až dojmem nějaké instituce na potírání tohoto druhu zla (Mission: Impossible style) a být v kůži predátorů, rozhodně by mě vyděsilo víc zjištění, že na opačné straně nestojí dětský pokojík, ale málem hollywoodské studio. A ani mi nepřišlo, že by tu Klusák nějak tlačil sebe, pravidelně se zabíraly i reakce ostatních členů štábu a míra manipulace se mi jevila taky snesitelná (démonicky působící rozmazané tváře predátorů a místy hororová hudba). Co do důležitosti je to český film (minimálně) roku. A konstatování "Dvanáct? Tak to je pohoda." je česká filmová hláška desetiletí. (21.11.2020)

Mám nutkání obdivovat tvůrce, kteří se pustili do natolik ambiciózního projektu za nesporně chvályhodným účelem. Zde probíraná témata skutečně nejsou jen problémem, ale relativně žalostným průserem dnešní společnosti, na nějž by se mělo poukazovat. Otázkou je, jestli zrovna takhle násilnou diváckou formou - osobně jsem se celou dobu nemohl zbavit pocitu, že sleduji nahrané divadlo, přestože nepochybuji o tom, že jednak to takhle opravdu chodí a jednak jsem na plátně sledoval skutečné zavrženíhodné lidské kreatury. Problém je v tom, že dokument zůstává přes všechnu deklamovanou autenticitu hrozně manipulativní a tlačí diváka k jednostranné interpretaci každé myšlenky či dialogu v podstatě ještě dříve, než k nim vůbec dojde. Nejdojemnějším výjevem tak má být hovor se slušným dvacetiletým klučinou, který sice nechce nahotinky, ale stejně se baví komunikací s dvanáctiletými dětmi (což mi pořád přijde divné). Ony ty jednotlivé scény i celkové schéma fungují, ale především proto, jak to tvůrci všemi formálními prostředky hrají na diváka, od něhož se automaticky očekává empatie a emocionální účast - a ano, párkrát mě to skoro zvedlo ze židle, ale mnohdy jsem se musel rovněž hlasitě smát nad hlody postav (respektive herců, přičemž zkrátka nevím, u čeho herectví končilo), jelikož ta forma "reaction shots" to po mně přímo vyžadovala. Je to určitě zajímavá a snad i záslužná práce a je dobře, že česká kina plní také někdo jiný než sexuálně rozervaný Langmajer, ale navzdory tomu, že zdejší poselství uznávám, to tvůrcům bohužel tolik nežeru. Velký palec nahoru každopádně za trojici hereček, které to zvládly až neskutečně. 65% (05.03.2020)

Vyjadřují se k tomu všichni, a tak přidám několik vlastních postřehů, byť větší problém než s dokumentárním blockbusterem V SÍTI mám s jeho dosavadní kritickou reflexí, která má převážně obdobu přejatých presskitů s několika přidanými dojmy, max. snahami o až urážlivě zevšeobecňující interpretaci. Dokumenty Víta Klusáka si cením z těch důvodů, pro které jiným vadí: kombinování různých modu dokumentu a přechody mezi nimi v rámci jednoho díla, začleňování postupů hraného fikčního filmu, otevřenost interpretacím navzdory jasnému až návodnému vyznění. (Nechávám stranou rozměr díla jako fenoménu přesahujícím jedno médium, považuji ho za záslužný.)_____ V SÍTI je v kontextu Klusákovy filmografie manýristický, formálně rozpadlý - vytvářející pouze zdání systematičnosti a soudržnosti - a tematicky zploštěný a zplošťující. Nevadí mi, že je odhalovaná konstruovanost toho sociálního experimentu a celý metafikční rozměr (náležitost reflexivního modu dokumentu), ani nemám nic proti vloženým edukativním vsuvkám v podobě vyjádření odborných osob a faktických titulků (náležitost výkladového modu dokumentu). Přijde mi však kombinace obou modů jednak nefunkční (poučování nezabírá při vědomí konstruovanosti), jednak střídání obou způsobuje dost nevyrovnaný rytmus. Rozpadlé to je i co do vytyčené metody - cením si náběhu k uskupení do vzorců (3 dívky, 3 pokojíky, 3 akty - příprava, provedení, konfrontace, 3 paralelní linie v závěru sestříhané do jedné montáže), ale proti takovým Trierovým PĚTI PŘEKÁŽKAMI se s pravidly a omezeními nepracuje systematicky._____ Přejímání postupů z fikce a z různých žánrových děl se pak na jednu stranu tře s těmi dokumentárními, na druhou nešťastně shazuje celek někde na úroveň exploatace s bulvární rétorikou působení na první signální. Na true crime i na desktop filmy - snímky odehrávající se na monitoru počítače - je to málo vtahující vinou metafikčního rozměru, příp. reflexivního modu. Na konec to zabírá leda jako exploatačka, která návodně vyvolává emoce (ach jo, ta hudba, achich ouvej, ty střihy na detaily obličejů) s cílem pohoršit se z morálně správných pozic. Předchozí Klusákovy filmy znejišťovaly (do jaké míry to je mystifikace?, proč se naruší inscenované pozorování vstupem tvůrce? atd.) a vybízely k mnoha otázkám nastíněním řady motivů (radar v Brdech, fake obchoďák i ne-neonácek byly záminkou k širší společenské reflexi, zatímco zde se začíná a končí u "fujky fuj sexuální predátorství"). Tenhle nevyvádí z míry (sound design je nejvíc návodný, střih zastírá způsob nakládání se získaným materiálem) a dává odpovědi z kategorie objevování zjevného pro kohokoliv počítačově gramotného. Nikoliv film o manipulaci, ale manipulativní dílo. (29.02.2020)