Člověk proti zkáze

„Ne, byla to vražda,“ reaguje Olga Scheinpflugová (Hana Maciuchová) na nacistického pohlavára, který se v úvodu filmu vysmívá, že Čapek spáchal zbaběle sebevraždu. Životopisné drama zachycuje situaci ve 2. polovině 30. let. Divák se seznamuje s redaktory Lidových novin, s pátečníky. Prostřednictvím flasbacků postava Karla Čapka (Josef Abrhám) vzpomíná na filozofické debaty s Tomášem Garrigue Masarykem (Svatopluk Beneš), ale i na dávnou lásku Věru Hrůzovou (Libuše Šafránková). Ačkoli ve filmovém zpracování převládá dramatická složka, občas probleskne i vtip – například při dialogu Karla s Olgou, která stála u zrodu hry Matka. „Doufám, že mi to nechceš proclívat,“ reaguje Olga v pařížské restauraci, když Karel namítne, že si nápad přivezla z Prahy. Tvůrci odkazují na dramata Matka a Bílá nemoc. A divák zalituje, že ukázky, v nichž hraje Jan Kačer Galéna, nebo Jana Štěpánková matku (její otec hrál ve 30. letech ve hře Matka otce) vznikly jen pro potřeby filmu. Režisér Štěpán Skalský navodil ponurou atmosféru i prostřednictvím přírody: bouře odpovídá situaci ve 30. letech (kontrastní jsou vzpomínky na bezstarostné dětské hrátky u potoka); symbolem zla je havran, který přilétá místo vysněného ledňáčka. Závěrečný obraz na stopy ve sněhu je aluzí na povídku Šlépěj. Skalského snímek vzniklý na sklonku normalizace je nadčasový a vzdává hold Karlu Čapkovi. (16.09.2021)

Herecký koncert všech, ale největší pozornost získává pochopitelně Abrhám coby představitel hlavní role - a zaslouženě. Film natáčen ještě za komunistů v roce 1989 (ač měl premiéru v únoru 1990), můžeme proto ocenit splacení dluhu skvělému českému spisovateli, jehož knihy se v padesátých letech ničili. (17.07.2003)

Ako zahraničný návštevník festivalu, neznalého českej kultúry, by mi tento film pripadal ako priemerný, televízne vyzerajúci životopis nejakého známeho spisovateľa. Možno preto budem dávať v budúcnosti viac pozor pri zahraničných filmoch o cudzích velikánoch. Ako domáci ale v ňom vidím všetko to, čo v ňom vidieť mám a videl som toho v Človeku proti skáze veľa. Každú chvíľu sú nám predkladané nejaké životné múdra, ktoré ale pôsobia absolútne netuctovo a máme pocit, že na ne postavy práve prišli a prednášajú ich spontánne. Tento aspekt scenára považujem za jeden z jeho najväčších kladov. Za ten najmenší naopak Čapkove spomienky a ich rozprávková vizuálna štylizácia. Proste keď spomínate na stretnutie s Masarykom, alebo svojou dávnou láskou, musí to vyzerať gýčovo. Záverečný záber je geniálny, až nezabudnuteľný. Samozrejme ho budú chápať iba našinci. (23.08.2016)

"Tebe nezabila nemoc, ale lidi..." Tento film z konce 80 let mě ani při opětovném vzhlédnutí nepřestává fascinovat. Kromě několika zajímavě nasnímaných scén, v nichž se nemocnému Čapkovi vybavují vzpomínky na jeho dětství a mládí (mj. vztah k Věře Hrůzové - v podání jako vždy krásné Libuše Šafránkové), mě na tomto snímku zaujal zejména způsob, jakým snímek nejprve vykresluje postavu Čapka coby člověka s velkými ideály ("Já věřím na prostého člověka…. na šikovného člověka, šikovný člověk totiž nepotřebuje tolik lhát jako člověk nepoctiví.“), aby pak tyto ideály nechal konfrontovat s otřesnou realitou pomnichovského Československa. Pozoruhodné jsou v tomto směru mj. Čapkovi rozhovory s levicovým spisovatelem a intelektuálen Ladislavem Vančurou, které jsou na dobu vzniku snímku velmi otevřené ("Příslušnost k nějaké třídě to přeci není ani dobro ani zlo, člověk je buď dobrý nebo špatný, chytrý nebo hloupý.") ale i velmi aktuální ("Otázka je, zda dav a lid je to samé. Obávám se, že to je to samé. Je to jen otázka vůdců…"). Pozoruhodný je i způsob, jakým je ve filmu ztvárněna postava T.G. Masaryka (v podání S. Beneše). Některé myšlenky, které zde přitom z úst prvního československého prezidenta zazní, jsou opět velmi aktuální ("Demokracie má své chyb, protože občané mají své chyby. Musíme překonávat ty chyby, ne demokracii“). Film tak ani téměř 30 let od svého vzniku rozhodně nepatří "do starého železa". (03.12.2017)

Příběh ze života Karla Čapka se spočátku odvíjí v trochu netradiční formě volně propojených útržků, které postupně dávají vzniknout celistvému portrétu Čapkovy osobnosti v boji proti „zkáze“ společnosti na sklonku 30. let minulého století. Tvůrcům se do tohoto rámce podařilo skvěle zakomponovat i vývoj a vykřeslení Čapkova vztahu k Olze Scheinpflugové – nedávno zesnulá Hana Maciuchová je v této roli přesvědčivá, fascinující, vyžaruje z ní osobité kouzlo a Josef Abrhám v titulní roli Čapka podal dle mého názoru svůj životní výkon (nepamatuji se, zda mě ještě někde tak hodně dokázal zaujmout). Člověk proti zkáze je ukázkou nádherné filmařiny a herectví v myšlenkově silném filmu. Pravidelné obrazy z divadelních her netvoří jen doplněk, ale promlouvají samy za sebe a dotvářejí obraz Čapkova boje proti rozpoutávajícímu se fašismu, stejně tak přítomnost velkých osobností své doby v lehce intelektuálních diskuzích na zahrádce obdařuje snímek nadčasovými myšlenkami. *** Zopakoval jsem si film po víc než tří letech a opět na mě silně zapůsobil pocity tíhy i obdivu k Čapkově odhodlanosti ve svém boji a tvorbě nadčasového umění (viz. Bílá nemoc). A kterou ze všech těch myšlenek bych vybral jako tu zásadní a pořád aktuální? Nejspíš tu o tom, že „demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby.... a musíme překonávat ty chyby, a ne překonávat demokracii.“ Byť Vančurovo zamýšlení nad souděním člověka dle společenské třídy, do které spadá, má v sobě rovněž obrovskou sílu. 95% (08.02.2021)