Daleko od Reykjavíku

Kapitalistická družstevní kolektivizace na islandský způsob skutečně připomíná povídku režiséra Jasného z filmu Touha (jak zmínil adaben). Zde je místo nebojácné Anděly nebojácná Ingibjörg a její zřejmě nejtěžší dny v životě, jež jsou divákovi odvyprávěny ve stylu, který z těchto končin očekává. Ano, milovníci skandinávské tvorby, je přesně takový. Starosti s hospodářstvím, tvrdá práce a splácení dluhů, každodenní všednost, která se radikálně změní a život znenadání nekompromisně naplňuje přísloví o tom, že vždy může být ještě hůř, ale přináší také známou radu, všechno zlé je k něčemu dobré, možná právě v této pohnojené mizérii je konečně čas jít cestou, které jsme se až doteď dobrovolně vyhýbali, i když jsme vnitřně cítili, že je správná, bez přetvářky a pokrytectví. Možná to bude malý začátek něčeho velkého, u čeho nakonec ani nemusíme být, ale jiskra byla zažehnuta a všemi přehlížená pravda se alespoň na chvíli stává pravdou skutečnou. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (11.02.2020)

„Mám nejvyšší čas začít žít, plnými doušky život pít. Tady se můžu uzívat, pálím mosty, chci si užívat.” - Slova povzbudivé závěrečné písně naznačují mnohé o pocitech a dalším směřování hlavní hrdinky Ingy, která se po smrti manžela vzepře tvrdým pravidlům společenství, v němž žije. A činí tak bez ohledu na to, jestli existuje reálná šance něco změnit. (75%) (30.07.2022)

Toto šlo bohužel spíš mimo mě, jedna dvě scény mě zaujaly, ale jako celek mi to přišlo slabší. Konflikt, který řeší hlavní postava, mi osobně přišel veskrze nepochopitelný, a způsob, jakým se v závěru vyřeší, je podle mě pro změnu dramaticky nezajímavý a odbytý (nebo jsem možná jen čekal nějaké vyhrocenější vyústění, nebo možná prostě jen nemám rád, když ve finální scéně čekáte, jestli se ještě něco bude dít nebo ne, a najednou naběhnou závěrečné titulky). A na to, že to má jen hodinu a půl, se mi to nějak vleklo. Možná kdyby tam bylo víc Islandu, a míň té ženské... koukat na tu její vrásčitou strhanost mě vyloženě nebavilo. Btw. hodně se nabízí podobnost s filmem Tři billboardy kousek za Ebbingem, na který jsem si u toho vzpomněl, ten mi ale přišel výrazně zábavnější. (15.01.2020)

Islandský kapitalizmus v praxi, alebo aspoň snaha o jeho sprostredkovanie európskemu festivalovému divákovi. Akoby sem zavítal Costa-Gavras alebo Ken Loach. Krásna islandská príroda je ale naschvál akosi potlačená, vidíme skôr pustinu a hmlu. Interiéry potom dávajú tušiť, prečo ľudia nemajú ďaleko k sebevraždám. Príbeh je jednoduchý, ledva vystačí na tú sotva hodinku a pol a film obsahuje len jednu silnú scénu, áno, postriekanie vedenia firmy mliekom. Či už ide o príbeh založený na skúsenostiach scenáristu, alebo nie, princíp vedenia monopolu je v podstate všade rovnaký, takže dej nebude na nikoho pôsobiť ako z inej planéty. (19.02.2021)

islanďani umí,ale tady jim to moc neladí.Je to sice takové standardně lehce černohumorné,ale ve chvíli kdy by se to konečně trochu rozjede a mělo by se něco začít opravdu dít se nestane vůbec nic a přijde konec.Ačkoliv konec vlastně ne,protože pod tím pojmem si představuji nějaké uzavření a to tady chybí...60% (30.12.2020)