Pařížské blues

Do Paříže přijíždí americký jazzband pod vedením skvělého pozounisty a nadějného komponisty Rama Bowena (Paul Newman), jehož členem je mimojiné i černý saxofonista Eddie Cook (Sidney Poitier). Oba hlavní představitelé zanedlouho narazí na pár mladých Američanek Connie Lampson (Diahann Carroll) a Lillian Corning (Joanne Woodward), z nichž si každý vybere tu svou. Brzy mezi oběma novými páry začne docházet k neshodám, které se týkají především návratu do USA, po kterém touží Connie i Lillian. Avšak Ram s Eddiem jsou proti, Ram vidí slibně se rozvíjejí pařížské angažmá a Eddie se zase jako černoch cítí v Paříži mnohem více svobodnější než doma. Jedná se o nejlepší jazzový film, který jsem kdy viděl. Muzikantským vrcholem je jednoznačně dlouhá jam-session, které se jako hlavní postava zúčastní dokonce Wild Man Moore (Louis Armstrong!!!!!!!!). Hudbu pak složil sám božský Duke Ellington! (30.01.2005)

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)

Paul Newman, Sidney Poitier a Martin Ritt boli dôvodmi, pre ktoré som sa rozhodol pozrieť si aj film nie príliš vysoko hodnotený užívateľmi ČSFD. V hlave mi síce bliklo výstražné svetielko jazzovej hudby, ku ktorej mám vlažný, až takmer odmietavý vzťah, ale dúfal som, že to zvládnem. Netušil som však, že okrem nej ma príliš nezaujme ani príbeh a jeho filmové spracovanie. Slabé tri hviezdičky dávam iba pre vieru, že aj tento film si nájde svojich spokojných divákov. (09.04.2013)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)