Vášeň

Italská baronka a rakouský důstojník jsou k sobě přitahováni nejen přirozenou láskou muže v dobře padnucí uniformě se zlatými nášivkami k ženě s honosnou garderobou (a zlaťáky v truhlici). Žene je k sobě, ať chtějí nebo nechtějí, i spřízněnost osudem jejich vlastní společenské skupiny. A stejně jako se neubrání lásce, neubrání se ani nevyhnuttelnému osudu jejich vlastní třídy, která v dobách vítězství lidových národních revolucí pomalu ale jistě (a někdy střemhlavě a tragicky) kráčí na smetiště dějin. Šlo buď o to popřít svou lásku a tím vlastně popřít sám sebe, nebo v ní setrvat až do hořkého konce. (13.05.2013)

Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda. (03.08.2016)

Romantický (v klasickém politicky revolučním pojetí 19. století) až melodramaticky dějově pojatý operní (v obrazové a zvukové formě, nehledě na dějovou strukturu) háv (v úvodu navíc rámovaný Verdiho Trubadúrem, při jehož divadelní inscenaci film začíná) využívající hudbu temného (dnes trochu opomíjeného) symfonického předchůdce Mahlerova Antona Brucknera (vzhledem k tomu, že hlavní mužskou postavou je nadporučík Franz Mahler, skoro se nabízelo využít hudby kališťského rodáka, ale ta v 50. letech nebyla tolik ceněna jako dnes) podle Boitovy novely je ve skutečnosti vyjádřením Viscontiho politických a sociálních názorů (vyjadřovaných často slovy nesympatického nadporučíka - přesto v jádře pravdivých - nejen na adresu Rakouska a moci peněz, záběry na Červený kříž během války i práci zemědělců, kterou nakonec válka zhatí), s nimiž se do velké míry ztotožňuji. (17.12.2010)

Predovšetkým si myslím, že v súvisiacich filmoch by tu mal byť uvedený film Senso '45 od Tinta Brassa, pretože ide o filmové spracovanie rovnomennej predlohy - novely talianskeho spisovateľa a architekta Camilla Boita Vášeň. V súvislosti s touto technickou pripomienkou vyvstáva otázka, ako sa s adaptovaním literárnej látky do filmu vyrovnali dvaja, vzájomne o generáciu starší, talanski režiséri. Nutno poznamenať, že Tinto Brass v tomto porovnaní nevyznieva nejako extra zle, ale o konskú dĺžku ho predsa len predstihuje Luchino Visconti. Oslobodený od neorealistického rúcha, ponúka v sýtych farbách a prekrásnych kostýmoch vyvedenú drámu jednej vášnivej a neskôr zradenej lásky. (16.08.2020)

Mam s Viscontim prostě problém. Jeho filmy jsou zajímavé, jsou v nich celkem silné emoce, ale nic to nemění na tom, že mě nedokážou vtáhnout a prostě mě nebaví. Alida Valli je skvělá, ty emoce z ní doslova srší a je tu skvěle zaznamenána její destrukce, ale v konečném důsledku mě to stejně prostě nedostalo. (15.12.2014)