Vášeň

Film, pri ktorom musíte zobrať do úvahy jeho silný melodramatický charakter a nevyčítať mu to. Bol to totiž Viscontiho zámer, ktorý nemusí vyhovovať každému. Žena v strednom veku sa zaľúbi do zajačika a my sledujeme na pozadí spoločenských zmien ich milostný vzťah. Čiže ako sme u Viscontiho zvyknutí, osobné slasti a tragédie vo víre dejín a nimi ovplyvnené osudy jednotlivcov. Niektoré nuansy v Mahlerovom chovaní prezrádzajú, kam film bude smerovať, ale prekvapovať určite nebolo úmyslom scenára. Myslím, že viac hodnotné pre výskum v kontexte Talianovho diela, ako samostatný filmový zážitok. To "okolo" je zaujímavejšie, ako hlavný dej. 70%. (26.07.2016)

Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda. (03.08.2016)

Mam s Viscontim prostě problém. Jeho filmy jsou zajímavé, jsou v nich celkem silné emoce, ale nic to nemění na tom, že mě nedokážou vtáhnout a prostě mě nebaví. Alida Valli je skvělá, ty emoce z ní doslova srší a je tu skvěle zaznamenána její destrukce, ale v konečném důsledku mě to stejně prostě nedostalo. (15.12.2014)

Predovšetkým si myslím, že v súvisiacich filmoch by tu mal byť uvedený film Senso '45 od Tinta Brassa, pretože ide o filmové spracovanie rovnomennej predlohy - novely talianskeho spisovateľa a architekta Camilla Boita Vášeň. V súvislosti s touto technickou pripomienkou vyvstáva otázka, ako sa s adaptovaním literárnej látky do filmu vyrovnali dvaja, vzájomne o generáciu starší, talanski režiséri. Nutno poznamenať, že Tinto Brass v tomto porovnaní nevyznieva nejako extra zle, ale o konskú dĺžku ho predsa len predstihuje Luchino Visconti. Oslobodený od neorealistického rúcha, ponúka v sýtych farbách a prekrásnych kostýmoch vyvedenú drámu jednej vášnivej a neskôr zradenej lásky. (16.08.2020)

Grandiózní intro představuje Viscontiho velkou lásku – operu. Jeho první historický film pak vyniká především opulentními záběry, vyjadřující jeho vlastenectví. Léta páně 1866, severní Itálie se zdárně vymaňuje z rakouské nadvlády, pouze v Benátkách se ještě Habsburkové drží zuby nehty. Ve svém manželství znuděná italská hraběnka, doposud odhodlaná bojovnice proti znepřátelenému národu, propadne náhle kouzlu mladého, rakouského oficíra a vrhá se střemhlav do tohoto osudového vztahu a postupuje tak vstříc neodvratitelné zkáze. V této tragické figuře je nepřehlédnutelná paralela k Truffautově Adele H. V Senso mi však nijak neučaroval šarm hlavních představitelů a jejích neurotické přehrávání mě nechalo úplně v klidu. Což asi nebyl ten kýžený efekt. (09.10.2011)