Senso
The Wanton Countess
Vášeň
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti natočil podle novely Camilla Boita tragický milostný příběh italské hraběnky (Alida Valli) a rakouského důstojníka (Farley Granger). Děj je zasazen do Benátek v době italského povstání proti rakouským okupantům (tzv. Risorgimento) (contrastic)
Recenze (26)
Grandiózní intro představuje Viscontiho velkou lásku – operu. Jeho první historický film pak vyniká především opulentními záběry, vyjadřující jeho vlastenectví. Léta páně 1866, severní Itálie se zdárně vymaňuje z rakouské nadvlády, pouze v Benátkách se ještě Habsburkové drží zuby nehty. Ve svém manželství znuděná italská hraběnka, doposud odhodlaná bojovnice proti znepřátelenému národu, propadne náhle kouzlu mladého, rakouského oficíra a vrhá se střemhlav do tohoto osudového vztahu a postupuje tak vstříc neodvratitelné zkáze. V této tragické figuře je nepřehlédnutelná paralela k Truffautově Adele H. V Senso mi však nijak neučaroval šarm hlavních představitelů a jejích neurotické přehrávání mě nechalo úplně v klidu. Což asi nebyl ten kýžený efekt. ()
Opulentní historické kostýmní drama se zříká neorealismu a režisér se kloní k melodramatu, takže postavy vášnivě trhají hlavou a teatrálně provolávají své repliky, jako kdyby byly v divadle, které ostatně snímek uvozuje. Vášeň totiž začíná scénou v operním domě, v němž postavy sledují Verdiho Trubadúra, čímž režisér naplno přiznává svou lásku k prknům, která znamenají svět, neboť za svůj život zrežíroval řadu oper./// Použití Technicoloru a promyšleného svícení dalo v úvodní nacionalistické scéně vzniknout zářivým barvám, které střídá hra stínů v nočních (studiových) Benátkách nebo luxusním sídle hrabat. Válečné scény působí svou nepropracovaností úsměvně a psychologie postav je pouze načrtnutá, neboť ani na konci snímku není jasné, co vlastně rakouský voják ke své milence cítil, což není výsledkem chytře podané ambivalence, ale spíše špatného režijního vedení. Předvídatelná zápletka o lásce dvou lidí ze znepřátelených zemí, které po celé dvě hodiny strojeně a beze změny hrají italská hvězda Alida Valli a americký herec Farley Granger, jenž natočil v Itálii několik dalších filmů, je po čase kvůli své vypjatosti ubíjející. Člověk už jen otráveně vyhlíží finální střet, který romanci pošle k benátskému dnu. [LFŠ 2016] ()
Predovšetkým si myslím, že v súvisiacich filmoch by tu mal byť uvedený film Senso '45 od Tinta Brassa, pretože ide o filmové spracovanie rovnomennej predlohy - novely talianskeho spisovateľa a architekta Camilla Boita Vášeň. V súvislosti s touto technickou pripomienkou vyvstáva otázka, ako sa s adaptovaním literárnej látky do filmu vyrovnali dvaja, vzájomne o generáciu starší, talanski režiséri. Nutno poznamenať, že Tinto Brass v tomto porovnaní nevyznieva nejako extra zle, ale o konskú dĺžku ho predsa len predstihuje Luchino Visconti. Oslobodený od neorealistického rúcha, ponúka v sýtych farbách a prekrásnych kostýmoch vyvedenú drámu jednej vášnivej a neskôr zradenej lásky. ()
Vášeň bych přirovnal k jinému Viscontiho dílu, a to Gepardovi. Ten má sice o cca hodinu delší stopáž, ale nudil jsem se u obou přibližně stejně. Senso je totiž podobně rutinním, historickým a kostýmním dramatem, který sice není špatným filmem, ale nevystupuje z průměru. Větší oživení přinášejí až scény z války a samotný konec, přesto jde spíš o jednotlivé záchvěvy, které mě nedonutí dát tomuto zaměřením vlasteneckému a co se týče romantického vztahu dopředu docela dobře předvídatelnému Viscontiho počinu víc jak 3*. ()
Galerie (21)
Zajímavosti (9)
- Film byl natočen podle stejnojmenné povídky Camilla Boita, která je součástí antologie novel s názvem „Il maestro del Setticlavio“, vydané Giorgiem Bassanim v milánském nakladatelství Editore Colombo. (classic)
- Mimmo Palmara v tomto filmu herecky debutoval. (Pumiiix)
- Interiéry byly natočeny v továrnách Scalera v Benátkách a ve filmových ateliérech Titanus v Římě. (classic)
Horkosladká „vášen”, teda konkrétne medzi očividne staršou, benátskou, resp. talianskou, aristokratickou komtesou: Líviou Serpieriovou, a vskutku predsa i o niečo málo mladším, rakúskym nadporučíkom: Franzom Mahlerom, počas nie náhle nabitých emócií v pohnutom roku 1866 [akurátne visiaca vojna na vlásku Talianska proti Rakúsku za zjednotenie...], čoraz viacej naberala na intenzívnejších vášňach, až sa pomaličky rysovala akási, naprosto »zakázaná láska«, povedzme trebárs charakteru takej shakespearovej tragiky v podobe: Rómea a Júlie; nakoľko jedným z režisérskych asistentov samotného Viscontiho, bol práve i Franco Zeffirelli; mimochodom budúci režisérsky velikán, ktorý o rovných 14 rokov neskôr, rovnako vytvorí i rovnomenný, strhujúci titul podľa zrovna tejto slávnej predlohy, a tak napokon sa spojilo príjemné s užitočným..., alebo skrátka iba na hlas rozmýšľam, keď vyhľadávam zaujímavé súvislosti, ktoré by mohli trochu ozvláštniť celkové vyznenie z tohto mimoriadneho, «UMELECKÉHO DIELA», na ktorom si dal jeho autor i mimoriadne extra záležať! • Najmä, čo sa priam zreteľne dotýkalo estetickej výpravy a autentických kostýmov, ako doslova vystrihnutých z druhej polovice 19. storočia, kedy som si normálne myslel, že Luchino VISCONTI, musel byť jednoznačne akýmsi »cestovateľom v čase«, ktorý pomocou nádhernej, skrytej kamery, postupne tíško sledoval jednotlivé [najprv romantické a následne potom i vojnové] situácie; začínajúce v opere La Fenice, a vari končiac naprieč fatálnym vyústením, ktorému predchádzala totálne a extrémne vyhrotená situácia zo strán zapojených, ústredných aktérov, ktorí svojimi konaniami ZDEPTALI nielen samých seba, ale zároveň i diváka, v tomto prípade mňa, ktorý sa po týchto DVOCH zlomových výstupoch [podotýkam, že nie kdesi na taliansky kopčisko], cítil byť maximálne vyčerpaným s akousi dodatočne absolvovanou «psychickou svalovicou», na ktorú by podľa mňa bodla aspoň jedna slivovica. • Čo sa ešte priamo vzťahovalo i na hlavných protagonistov, tak predstaviteľka komtesy: Alida Maria Laura, Freiin Altenburger von Marckenstein-Frauenberg, známejšia skôr pod umeleckým menom: ALIDA VALLIOVÁ; talianska herečka podala nevídaný, strhujúci, herecký prejav, ktorý mi jednak pripomínal jej herecké kolegyne po vzore: Ingrid Bergmanovej ako Ilsy z počinu Casablanca, a jednak zas i Vivien Leighovej ako Scarlett z počinu Gone with the Wind, čo evokovalo tento umelecký titul: Zmysel, a nie Vášeň, ako sa chybne prekladá. • A zase predstaviteľ vrtošivého dezertéra v podaní Farleyho Grangera, z nedávnej doby známeho predovšetkým z "hitchcockovských", kriminálnych titulov, mi akosi príliš nezapasoval do titulnej úlohy, v ktorej ho minimálne o rovný stupeň prevyšovala ústredná interpretka, ktorá si v podstate "privlastnila" túto vec vo svoj vlastný prospech; proste bola fantastickým spôsobom dominantnou a výraznou, hodnou jej hereckých predpokladov. • Tento FILM si snáď najlepšie vychutná najmä taký filmový fajnšmeker, ktorý vzápätí dokáže plne [d]oceniť jeho prednosti, ktorých určite má na rozdávanie. () (méně) (více)