Kladivo na čarodějnice

Film, který má sice svou mrazivou dobovou paralelu, ale u mě plně funguje právě jen na tomto uzavřeném prostoru. V podstatě dokola opakuje totéž, je velmi pravidelným sledem soudních procesů, napětí nestupňuje, ale plynule rezignuje. Nějaký myšlenkový nebo umělecký přesah se nedostaví. Přesto asi nejlepší poúnorový Vávra. (03.10.2006)

"Kladivo na čarodejnice". Pri komentovaní tohto filmu si pomôžem textom, ktorý napísal Aleš Brichta a zhudobnil ho Otakar Hereš. Jedná sa o rovnomennú skladbu z repertoáru legendárnej pražskej black metalovej kapely Torr. Výborne vystihuje obsah tohto čiernobieleho snímku. Takže: "V sobě má posedlej svět. Nemíní se spokojit s málem. Vybírá pro majetek. Koho obviní ze spolku s ďáblem? Skřípot palečnic, když doznání schází. Plamenů žár za hříchy žen. Svět čarodějnic, lidí dvou tváří. Všechno se zdá jak šílenej sen. Hlad, řetězy, skřipce, rozžhavenej kov, žízeň, kleště, břitce, pár španělskejch bot, pak přiznání dostane lehce z dívek ven, a postaví hranici pro očistu těl. Inkvizitor zvedá svůj kříž, horší než mor, inkvizitor jééé! Upálí křídla i andělům snad, kam se mu zachce, tam zasekne dráp. Černá a bílá, víc nechce znát. Je dvou hranic extrém, Jezuitů řád." *** (26.02.2014)

Otakar Vávra prekladá mrazivú expozíciu témy inkvizície v surovej forme v jednom z najlepších československých filmov 60.tych rokov, a podľa môjho názoru najlepších československých vôbec. Neštíti sa skutočne ničoho, a necháva diváka zvíjať sa v kŕčoch pred zobrazenými hrúzami, utrpením a bolesťou, a zároveň symbolicky prehadzuje role, a ukazuje skutočných diablov v telách a mysliach šľachty, vysokých cirkevných hodnostárov a inkvizície. Diablov, ktorí sa ani nepokúšajú skrývať pokrytectvo, kážu vodu a pijú víno, ich slovo je zákon a kto sa proti nim postaví, skončil nadobro. Po celý čas mi behal mráz po chrbte, a pri niektorých scénach, v ktorých naplno explodovala prehnitosť a násilie, som sa takmer nedokázal dívať na obrazovku. Elo Romančík je neskutočný herec, ale démonický Vladimír Šmeral v roli inkvizítora Bobliga ťažko vládne. Hrôzostrašný film, z ktorého analógia s totalitným režimom robí čistokrvný horor. Na toto budem veľmi dlho spomínať. Ešte teraz mám zimomriavky. 100% (23.02.2014)

Pokud bych si teď rychle měl vzpomenout na všechny české filmy, které jsem měl tu možnost vidět a ohodotit je, Kladivo na čarodějnice by jistě získalo nejvyšší možnou známku. Otakar Vávra si jako režisér vede opravdu skvěle, dokáže nechat pořádně gradovat napětí a současně se věnovat silné vizuální stránce. Ve filmu je hodně zhuštěný děj, což ovšem v žádném případě neznamená, že bychom mohli nějakou linii odejmou, aniž bychom příběh poškodili, každá částečka totiž zapadá na své místo a plní účel, který je pro celkové vyznění snímku nezbytný. Rád bych se také zmínil o hudební stránce, která je na svou dobu značně pokroková, a přestože je ve filmu použito malé množství různých témat, každé vyvolává přesně ty pocity, které vyvolávat má. Možná se ptáte, zda neustálé opakování pár stejných úryvků nenudí... není, myslím si, že decentní a neveliké používání hudby spolu s poutavým scénářem je dokonalá kombinace, která nedovolí divákovi odpoutat se od obrazu, ba právě naopak nutí ho dílo nerušeně sledovat dál. Nejhorší na celém filmu je ovšem jeho opírání se o fakta, jistě příběh není podle skutečné události, ale je inspirován inkvizičními procesy, které byly neméně drsné, než jak je ve filmu zobrazováno. Zabijáci čarodějnic si vybrali nějakou bohatou rodiny a obvinili ji z čarodějnictví a spolčení s ďáblem, tito odsouzení pak neměli prakticky žádnou možnost vyváznout a jejich majetek propadl inkvizitorovi, který tvrdil, že většinou uhradí nákladný proces vyhledávání a likvidace této spodiny. Kdyby jen bylo víc takto povedených snímků... (08.03.2006)

Silné, depresívne, ťažké, melancholické a temné. Film, ktorý sa vďaka presvedčivým hereckým výkonom a popusteným emóciám stal nezabudnuteľným dielom českej kinematografie. Ťažké časy inkvizície a pomýlená súdnosť, prevrátená presvedčenosť a neprávo rozhodovať o ľudskom vyznaní a viere. Doba, ktorú Otakar Vávra vydal na filmový povrch, aby nám prostredníctvom takmer dvojhodinového filmu sprostredkoval ľudskú krutosť. Tú jednu skrytú hviezdičku si ukladám na ďalšiu projekciu, hoci som bola tesne po videní tejto depresie rozhodnutá, že ju viac zažívať netúžim. :-) (03.09.2008)