Šógun

Inu, inu. Japonsky pes, pes. Nu jak to říci – Šógun je zjevení západní literatury a pro neuvěřitelně mnoho lidí most k objevení Japonska. Beru ho jako jakýsi kánon a neodpouštím odchylky, to je kacířství :) ... Zde je ve výsledku vidět skutečná kvalita a Sanada se popral s rolí velice důstojně poté, co mu nastavil laťku extra vysoko Mifune. O to víc mě hereze odchylek štve tam, kde měli její autoři snad pocit, že budou srozumitelnější. Hlavní fuckup byl v samotné páteři díla, v jeho mottu. V knižní verzi zněla rozprava s Toranagou tak, že nelze nijak ospravedlnit vzpouru vazala (Holandska) proti pánovi (Španělsko), na což vece Andžin, že až na vítězství. Ve filmové verzi se jednalo o přesvědčení, zda Andžin osobně zvítězí nad Portugalci. Ubohé. Potom tedy v reminiscenci na konci ten filmový oblouk narozdíl od knihy nefunguje. I tak dost dalších kompromisů a ústupků mase hlupců, takže zbytečné hořké kapky v jinak výborné lahůdce – tenhle seriál mohl být skvělý daleko víc ... podle Clavella. (04.05.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)

Jako důstojná a slavné románové předloze celkem věrná adaptace o střetu dvou odlišných kultur to funguje výborně, i přes některé menší odchylky v ději. Ambice tvůrců byly ale zjevně mnohem vyšší. Snaží se totiž udělat ze seriálu výstavní skříň japonských dějin a tradiční kultury, a k tomu (asi) i uspokojit chutě mainstreamového publika, rozmazleného Hrou o trůny a podobnými krvavě intrikánskými opusy. A i když se jim většinu času daří tyto dva přístupy dobře vybalancovat, v samém závěru se tak trochu střetnou - a pochopitelně to není historická přesnost a logické jednání postav, kdo vyhraje. Což je velká škoda, protože jinak se jedná skoro ve všech ohledech o vysoce nadstandardní počin. (25.04.2024)

Vynikající! Lepší, než jsem čekal a lepší, než jsem po prvním díle myslel! Tvůrci měli nastudovanou nejen verzi z roku 1980, ale také clavellovu knihu a skutečný příběh Williama Adamse a šli absolutně vlastní cestou. První epizody jsem značně srovnával s verzí z roku 1980 a musel si zvykat - ve staré verzi se mi líbily mnohé postavy mnohem víc - Rodriguez, jezuité, Jabu, atd. Jenže postupně jsem si začal zvykat. Cosmo Jarvis byl totálně jiný Blackthorne, než Richard Chamberlain a Anna Sawai byla totálně jiná Mariko, než Yoko Shimada, pokud mám ale něco jejich vztahu vyčítat, pak, že netrval déle (což mě doopravdy zamrzelo - přál bych si ho stejně dlouhý, jako v seriálu nebo v knize). Na druhou stranu, mnohé věci byly přesnější v této verzi - například záchrana Rodrigueze, únik lodí z Ósaky, žádost o založení čajovny v Edu nebo takové detaily, jako plavání či napití z prázdného šálku. Od okamžiku, kdy se Blackthorne začal zabydlovat ve vesnici, mě seriál začal bavit víc, než stará verze - do značné míry i zásluhou postavy Fuji, kterou ztvárnila Moeka Hoshi. Sledoval jsem její charakter společně s Mariko a velmi se mi líbilo jejich jemné herectví - drobná gesta, výrazy tváře, hra očima (chvíle, kdy si vyžádá od Blackthorna pistole). Tehdy jsem si sedl a doplnil tady na ČSFD několik historických zajímavostí. Specifické bylo, že jsme seriál koukali doma všichni, včetně našich patnáctiletých Prťat. Prťata na rozdíl ode mě hned věděla, co je nattō - já musel googlit (viz zajímavosti). Epizodu 8, kterou by běžný divák ohodnotil jako díl, ve kterém nenastala žádná zajímavá akce, ocenila jako jednu nejlepších (nejvíc je pobavila scéna, ve které jezuité obhlížejí místo na kostel a zjišťují, že jejich sousedy budou gejši). Ale abych se vrátil k mému pohledu - od okamžiku střelby z kanónů jsem pochopil, že tvůrci adaptují příběh značně po svém a začal si říkat, že nevím, co bude. Velmi však oceňuji, že se příběh nakonec vrátil k originálu. Představuji si, že scénáristé prošli knihu, historii a verzi 1980 a řekli si: "Dobře, jak to asi mohlo realisticky vypadat doopravdy?" Mnohé důležité momenty z knihy zakomponovali, ale jinak, než kniha - nejvíc se mi líbilo, když v samotném závěru Toranaga vypráví Jabuovi, co se stane - toto bylo v knize také, ale jinak a současná verze to podle mě znázornila lépe. ■ Napsal jsem ještě dvě zajímavosti. ■ Velmi jsem si užíval Hiroyukiho Sanadu, kterého mám rád od doby, co jsem 15x viděl Soumračného samuraje. ■ Dodatečně googlím a zjišťuji, že Išido v seriálu vypadal téměř přesně stejně jako skutečný Mitsunari Ishida. ■ Pokud bych měl kritizovat, tak, že v knize Blackthorne komunikuje s Mariko portugalsky a latinsky (Mariko je podle knihy jedním z mála Japonců té doby ovládajících latinu). Angličtina mi překážela už ve verzi 1980. Nicméně jsem realista. Nedá se chtít vše. (23.04.2024)

Naprosto unikátní a jedinečný seriál který vás ztrhne ať už zatraceně silným příběhem či absolutně dechberoucím vizuálem nebo excelentně složenou hudbou, skvělými herci, výpravou, nádhernými kostými a masky a mnohé dalšího a to vše dohromady spojené dělá ze seriálu SHÕGUN jeden z nejlepších a nejepičtějších seriálů jaký kdy vznikl. Shlédnutí je téměř povinností každého jedince. 10/10 (24.04.2024)