movie

Druhý Ferreriho film, který jsem viděl (prvním byla VELKÁ ŽRANICE), tématicky značně aktuální i 54 let od svého vzniku. Minimalisticky načrtnutá dystopie v post epidemickém světě, kde mladý přeživší pár usazený v opuštěném domě na pláži, medituje nad smyslem možného rodičovství a pokusu znovu zalidnit vypleněnou planetu. Podobně jako pozdější Velká žranice, i tohle je hodně kritická studie kapitalismu, což předpokládám bylo Ferreriho velké téma. Trochu neujasněnou a mírně zneklidňující atmosféru celého filmu výrazně podporuje musique concrète soundtrack Teo Usuelliho, která místy totálně přehlušuje některé scény a je to krásně matoucí. Za kolonku absurdno musím ještě zmínit scénu, kdy televizní kamera sleduje dění v troskách Vatikánu a přistihne partičku lapiduchů, kteří nesou nosítko se zakrytou osobou. Reportér se dotáže, zda se jedná o Papeže a když zjistí, že je to on, vyžádá si od něj jedno poslední televizní požehnání.

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem.

Jeden z pamětihodnějších dílů první série (společně s epizodou Hnízdo a Led), který se vymaňuje ze stylu, který má alespoň v první sérii spíš blíže k úrovni Věřte nevěřte. V tomto případě za to může jednak výrazně nadprůměrný scénář od budoucích tvůrců filmové série NEZVRATNÝ OSUD. A Druhak tu je hodně silně zahraná role domnělého média v podání příjemně a lehce přehroceného Brada Dourifa, který patří za mě k jedněm z nejzajímavějších výkonů v Aktech X.

Ve filmografii Jean-Clauda se často zmiňují jeho dva snímky JCVD a LUKAS, které jsou cíleně meta a jedná se o komentáře jeho herecké kariéry, která s příchodem nového milénia vyhasla. Oba sledují introspekci hereckého titána nad hořkou érou a jeho vstávání z popela jako vzkříšená hvězda středně kvalitní DTV produkce. Velmi málo se ale ve filmografii JCVD zmiňuje film INFERNO, který Jean-Clauda zastihuje ve chvíli, kdy se loučí s 80. a 90. lety a snaží se vidět za horizont budoucích událostí. V INFERNU hraje Jean-Claude roli deprimovaného ex-military (Eddie Lomax), který se do pouště přišel rozloučit se životem, nakonec ale musí přijmout své nové já, pomstít křivdy a protloukat se životem dál. INFERNO si v době svého vzniku vysloužilo tvrdé odsouzení kritiky a fanoušků, dnes si ale film zaslouží znovuobjevení především díky své silné metaforické podstatě, spiritualismu, pomrkávání po estetice Johna Waterse, pouštnímu žánru, westernovému revizionismu anebo, a to především, díky scéně, kdy Danny Trejo masíruje nohy zhuntovanému Jean-Claudovi. Na tenhle road-trip, jehož finální zastávkou byly na mnoho let jen regály videopůjčoven, se s JCVD vydal režisér John G. Avildsen. Ten v minulosti stál u vzniku sportovních sérií jako ROCKY anebo KARATE KID, ale v cinefilních sférách si asi nejvíce úspěchu vysloužil svoji “prvotinou” JOE, jehož nihilismus se příjemně propisuje i do INFERNA. Zde se ocitáme uprostřed divočící společnosti, která působí pomalu jako enkláva z prvního dílu hry Fallout, kterou škrtí války drogových klanů (týpek s tričkem “Máš perník?” for president) a Avildsen má ideální oko pro vykreslení opuštěné pouštní bezvýchodnosti, která pod jeho senilním dohledem narůstá do lehce bizarních rozměrů. Nebyl by to Avildsen, aby si i do svého posledního filmu nepřivedl svého celoživotního tvůrčího partnera, skladatele BIlla Contiho, který pouštní estetiku dokresluje důrazným škrcením kytar a new age synth pražbou a dává INFERNU další rozměr zapomenutého kultu. Velice doporučuji, ale pouze s otevřenou myslí.

Po vzniku ČELISTÍ se hodně rychle vyčerpala všechna vodní zvířina, která by mohla lidskému pokolení udělat nedobře. Tvůrci tohoto filmu tak moudře sáhli do hájů a lesů a bez skrupulí naroubovali scénář Čelistí na řádění medvěda grizzlyho v národním parku kdesi v Americe. Medveď operuje velmi zákeřně a tvůrci budují napětí tím, že se ze tmy vynoří tlapa medvědí, která často svoji oběť rozpůlí vedví nebo ji připraví o jednu a více končetin. Trošku jsem čekal, že za těma makabrózními činy stojí nějaká hrůzná zjizvená medvědí stvůra s pekelnou vizáží. Když ale dojde na scénu, ve které medvěd sklepe jednoho z rangerů z rozhledny jako švestku, a my konečně tu zrůdu spatříme, zjistíme, že je to vlastně takovej větší medvídek. A přitom tolik šlamastyky. Musím dát extra body za scénu, kdy medvěd urve ruku malýmu děcku, který blbne na zahradě, alespoň v tomhle tvůrci byli nekompromisní. Ale čekal jsem asi víc, režisér William Girdler měl zajímavou pověst, tohle je první film, co jsem od něj viděl a doufám, že jeho další kusy (třeba MANITOU) budou na vyšší úrovni. GRIZZLY je dobrodružný animal horror, hodně poplatný své době. Co se týče vykrádaček Čelistí, tak asi dávám přednost italským produkcím.

Kruté Čelisti, originál od Mattela. Teda od Metteia, Bruna, legendárního kastrátora a doktora Frankensteina euro trash plagiátorství. V tomto případě ovšem neúřádoval tolik se svým lepkavým herkulesem a ve stařecké střídmosti si postačil s pouhým remixem Zachraňte Willyho a Čelisti, jejíž poslední (a nejlepší) čtvrtý díl již uzrál nějakých těch osm let a tedy Bruno uznal, že brakuchtiví návštěvníci videopůjčoven jistě rádi (po tak dlouhém žraločí celibátu) šáhnou po VHS s malbou alfa samce moří a oceánu. Nemusím asi zmiňovat, že žraloka tu mnoho není a pokud ano, tak jsou to různé edity z dokumentárních filmů. Skoro by z nich člověk nabyl pocit, že tam v té zátoce těch zubatců řádí hned několik. Samozřejmě kam Bruno nemůže (z důvodu omezené rozpočtu) strčit žraloka, tam ho alespoň supluje velmi četnými záběry poprsí a aby se tolik nezapřel, alespoň v úvodu nabídne jedno příjemné "italo" gore (ve scéně nálezu první žraločí oběti). Hlavy si tu samozřejmě přijdou na své, určitě potěší laciná kopie Hulka Hogana anebo soundtrack, který v rámci jedné melodie dokáže extrahovat z Indiana Jonese, Hvězdných Válek, Ramba i Supermana zároveň, což je um, který se musí respektovat (https://www.youtube.com/watch?v=xwjAHWFdkFk). Hlavou mi však vrtá smutný fakt, že CRUEL JAWS se ani nedostal na pulty českých videopůjčoven, a tak místo abych si ho mohl poctivě vydražit alespoň za 1300 Kč, v souboji s nostalgickými fotry na Aukru, musím si ho pouštět na youtube. Což je na dílo, které v devadesátých letech znovu resuscitovalo žraločí žánr, velmi velmi smutné.

Pohříchu zapomenutá automobilní kriminálka, které může být příjemným osvěžením mezi plejádou známých žánrových klasik (BULLIT, VANISHING POINT, FRENCH CONNECTION, RACE WITH THE DEVIL, TWO LANE BLACKTOP atd atd.). THE LAST RUN má v popředí stárnoucího hrdinu (vynikající a hodně suchý George C. Scott), který se odhodlá k poslední akci, i když má trochu neblahé tušení, že by to nemuselo dopadnout dobře. Film má zvláštní atmosféru 70's french weird krimi romancí jako třeba ROAD TO SALINA nebo CESTUJÍCÍ V DEŠTI v kombinaci s ÚTĚKEM Sama Peckinpaha. Unikátnosti filmu (s jednoduchou, ale dobře udělanou zápletkou, trochu mezi hardboiled krimi a Tarantinem) napomáhají evropské lokace (točilo se ve Francii, Španělsku a Portugalsku), ale taky fakt, že za kamerou stál dvorní Bergmanův kameraman Sven Nykvist a výtečný jazz/funk/tropicalia soundtrack má na svědomí Jerry Goldsmith (asi dva dny po shlédnutí filmu jsem na něj čirou náhodou narazil v bazaru, a samozřejmě zakoupil a od té doby ho poslouchám s vysokou pravidelností). Scénář má na svědomí Alan Sharp, autor mých dvou velkých srdcovek - THE NIGHT MOVES a THE HIRED HAND, režie v rukou journeymana Richarda Fleischera.  THE LAST RUN je film, který se ve mě spokojeně rozležel a s dobrým svědomím doporučuji.

Druhá sezóna Medvěda má v rejstříku několik absolutně skvělých dílů (např. RYBY, VIDLIČKY). Ve finále tomu ale spadne řetěz a konec série je skutečně jedno hodně dlouhé a táhlé utrpení, kde Carm a Syd (Ayo Edebiri, pro mě jeden z nejhorších hereckých castingů) jen donekonečna manifestují svoje ocd a plejádu úzkostí (scéna pod stolem wtf?). Nic proti, ale to tempo je vražedné. Nejvíc ideální by bylo, kdyby Carm v té lednici umrzl a třetí série se proměnila na nekonečný restaurační sitcom - potenciál k tomu ostatní postavy Medvěda mají.

Normícké pumpkin spice krimi latté. Ale jako kulisa k obědům se to dá.

Další z biografických dokumentů Netflix, ve kterém má v rukou narativ výhradně jeho protagonista (z dalších např. Pamela), což je škoda, protože to zamezuje možnosti, se na subjekt podívat kriticky. Já jsem taky fanoušek Slye, ale rád bych se dozvěděl i něco z jeho mnoha temných stránek, nejen přiznání, jak ho kdysi Arnold obelstil a on kvůli němu natočil STŮJ NEBO MAMINKA VYSTŘELÍ. A taky by mě třeba zajímaly detaily nebo vzpomínky na natáčení filmů jako CLIFFHANGER (jednoznačně Slyův nejlepší film), KRIMINÁL nebo TANGO A CASH. A případně se podívat na zoubek jeho narcismu a komplikovaným vztahům s režiséry, kterým často mluvil až přehnaně do řemesla. Promarněná šance. Stallone není jen Rocky a Rambo, to ví leckdo, a z tohodle dokumentu se bohužel nic víc nedoví.