My všichni školou povinní

Věčný(a vynikající) představitel choleriků Jiří Sovák si tentokrát střihnul roli zcela opačnou. A je v ní tak neuvěřitelně příjemný, až člověka zamrzí, že je jednak rolí ojedinělou v rámci jeho filmografie, druhdy rolí vedlejší v rámci tohoto seriálu. Dílo sice nedisponuje dialogy z Nemocnice na kraji města(až na výjimky, např: " Byla by to ohromná máma, Michale, to mi věř. Ženský osud nesmírně poznamenávají děti.....ať už se narodí, a nebo nenarodí."), má ovšem obrovskou devizu ve vyznění k divákovi skrze své prostředí, jelikož škola není jen základem života, ale i základem nostalgie a všeho toho smutného stýskání si po dnech, jež jsme v ní prožili a již prožít nesmíme. Od osmnácti let, kdy skončí Vaše středoškolská léta, Vás čeká ještě půlstoletí života. Půlstoletí umírání.70% (19.01.2015)

V předlistopadové produkci se nepochybně nejedná o špičkové dílo. Zdůrazňuji, že v předlistopadové, protože v polistopadu by tento seriál nepochybně patřil do absolutní špičky české původní televizní tvorby. Jako ve všem, i tady se jedná o otázku výchozích zorných úhlů. Vnějškový pohled nalezne to, co chce vidět a co je v seriálu opravdu obsaženo: tendenci k harmonizaci konfliktů, aparátníky, stranické organizace, prorežimní aktivismus. Alternativní pohledy si spíše povšimnou jisté neprovázanosti realizace námětu, dílčích scénářových nedořeků a určitého nesouladu mezi již konstatovanou - nikoliv zcela jednoznačnou a jednosměrnou - prorežimní tendencí a vnitřním životem postav v podobě volně asociovaného řetězce psychologických scén mezních životních situací všech okruhů postav, jež seriál vytváří (učitelé, žáci osmé třídy, rodiče osmáků a jejich specifické problémy). Základ tohoto pohledu umožňuje naopak zvýraznění kladů POVINNÝCH: galerie celistvých, během seriálu se vyvíjejících, psychologicky věrohodných postav, trs skvělých hereckých výkonů nejen ošlehaných protagonistů (Sovák, Havelková, Medřická, Kolářová, Menšík, Vinklář, Hanzlík, Preissová, Augusta, Bartoška, Šulcová, Brejchová), ale i těch mladých a nejmladších (Kudláčková, Vladyka, Žilková, Fischerová, Janěková); přesvědčivé a mistrně zvádnuté kresby prostředí (rodičovské schůzky, základní organizace KSČ, soudní scény, melouchářství) i jasných známek rozkladu režimu (Karfíkova troufalost před výborem základní organizace KSČ, izolovanost frázovitého okresního poskoka ve výborném Větrovcově podání, přefeminizovanost školství, nedostatkové zásobování, rozpad rodiny ad.). To, s čím polistopadové seriály svádějí neúspěšný boj - věrohodnost zachycení atmosféry normalizačního komunismu, "gulášovost" doby - , je tu podáváno se spontánní samozřejmostí natolik silnou, že i pohádkové rysy většiny postav POVINNÝCH působí reálně a přesvědčivě. Ve školské řadě původní české filmové a televizní hrané tvorby patří tento převážně v Liberci a okolí natáčený seriál pod taktovkou dnes již zvěčnělého režiséra Ludvíka Ráži k těm nejpodařenějším a opravdu nezapomenutelným. (23.09.2007)

Tenhle seriál jsem poprvé viděl v období deváté třídy ZŠ a přijímaček na gymnázium, takže to pro mě mělo aktuální nádech. A nenudilo mě to ani při dalších sledováních. Docela se mi líbil přirozený příběh i herecké výkony a hlavně propracované postavy, ať už nováček Miroslav Vladyka "Karfiól" nebo naopak velezkušený Jiří Sovák a jeho manželka Blanka Bohdanová, která svérázným způsobem brání rodinný krb a nebo třeba pletichářské duo Augusta-Obermaierová. Je to jednoduše velmi dobrý seriál, který zachycuje každodenní realitu tak, že diváka zaujme. (26.10.2011)

Možná mě tu bude někdo za můj názor kamenovat , ale nezdá se mi, že by tenhle seriál byl kdovíjak prolezlý komunistickou propagandou. Všimněte si dělnické rodiny Hrdinových, která zrovna neoplývá opěvovanými vlastnostmi socialistického člověka. Naopak odráží realitu, jakož i z větší části celý seriál. Jsou tu postavy celkem milé i naprosto nesnesitelné, tak jako v životě. Mě jako liberečandu nejvíc berou scény natáčené v obchodním domě Ještěd, který bohužel skončil rozebraný ve šrotu a taky MADRIDSKÝ MEJDLO Jirky Olivy. (29.09.2012)

Na jednu stranu to může působit uměle a amatérsky, ovšem kvalita scénáře a obsazení výborných herců tuto zdánlivou atmosféru daleko převyšuje. Zrovna dnes, v době, kdy na nás soukromé podniky v podobě televizních stanic chrlí své představy o tom, jak by měl vypadat seriál ze školního prostředí, je čas se zamyslet a možná i trochu porovnávat. Jestliže jsem mluvil o částečné umělosti tohoto seriálu, tak v případě současných pokusů, by se jednalo o těžkou plastiku. V humorně dramatickém seriálu My všichni školou povinní, můžeme vidět scenáristickou poctivost, neukvapenost, promyšlenost a naprosto reálné, v podstatě autentické prostředí. Výborná rozloženost, perfektní vývoj různých příběhů, snad všech zúčastněných postav, to jsou neoddiskutovatelné kvality. Nechci se oddávat žádné nostalgii ze stravenek a jídelních táců, zvlášť, když jsem v komunismu žil skutečně pár let. Ovšem prostředí zůstalo stejné po dlouhou dobu 90tých let. Základní rozdíl je skutečně v tom, že seriál nebyl výrobek určený k prodeji, jaký je bohužel osud současných seriálů, které sami sebe degradují laciným humorem a stále dokola se opakujícím dějem. Investice se prostě musí vrátit, nesmí chybět sexistický nádech a zkáza seriálu ze školního prostředí je na světě. Myšlenka, že by se i dnes děti zapojovali do různých školních akcí není úplně zabitá, ovšem minimálně je velmi omezená. Nesporná autorita učitelů, která v této době hrála svou roli, je také ta tam. Dříve se při vyučování zabavovaly časopisy a knížky, dnes mobily. Vývoj doby, žáků i učitelů se nedá zastavit, pochopitelně se to odráží na výsledné kvalitě odcházejících žáků. Toto je naprosto reálný obraz nejen školského systému 80tých let a to je potřeba docenit. (29.09.2012)