Él

Tak mnohovýznamový film, který se jednou souvislou dějovou linkou vyjadřuje k tolika různým tématům, jsem už dlouho neviděl. Brada mi padla až někam ke kotníkům. Skvěle nastavené zrcadlo vší pokřivené společenské morálce, cti a vlastně všemu, co se snaží tvářit jako pevný sloup, přitom to je jen křehké pozlátko. Bunuel skvěle odhalil pozadí mnohých despotů, kteří jsou ve skutečnosti zbabělí slaboši, jen se jim to dobře vybudovanou hradbou falešných představ okolí o nich samotných daří skrývat. Poukázal na i po těch šedesáti letech od vzniku filmu stále ještě platné postavení ženy ve společnosti. Můžeme se pokrokem vzdělání zaštiťovat jak chceme, ale jesště stále se často setkávám s podobným pohledem na ženu a její místo ve společnosti. Odhalit do očí bijící pokrytectví křesťanů není zase tak těžké, neboť oni sami tomu napomáhají měrou vrchovatou a každému samostatně a alespoň trochu myslícímu jedinci to musí být jasné na druhý pohled. Ale vykreslené je to fe filmu opravdu dobře. Él je hnusný film, nechutný, odporný. V tom pozitivním smyslu. On horrorový netvor nemusí mít vždy masku Frankensteina nebo Jasonovu hokejovou. on to může stejně tak dobře být obyčejný člověk, o němž si všichni myslí, že je to dobrý člověk, opora společnosti, hodný, čestný, slušný. A přitom je to hovado jak prase. Dobrý scénář, skvělé herecké výkony dvou hlavních představitelů, zajímavá kamera a hodně dobrá atmosféra tehdejší doby (ty auťáky fakt miluju), jen dokreslují opravdu vynikající zážitek. (03.03.2012)

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)

Él je snímkem, který vás možná zhnusí více než kdejaká krvá vyvražďovačka. Je to příběh zabývající se postupnou degenarací psychiky člověka, který ukořistil ženu svých snů. Jeho problémem je však extrémní zahleděnost pouze na sebe, na svoje zájmy a do naprostého extrémů zabíhající ješitnost. Tyto vlastnosti, které ještě přiživuje, mu nakonec zatemní mozek úplně. Navíc ho podporují i jeho přátelé, které si nikdy nepustil natolik k tělu, aby ho dokázali prohlédnou. Možná to byl jenom můj pocit, ale velice mě zaujala propletenost této osoby s církví, možná, že to bylo zamýšleno jako jakási analogie a možná jen hledám něco i tam, kde nic takového není, jako náš "hrdina". On však svou lež a zatemněnost považoval za jedinou možnou pravdu a jinou nepřipustil (církev?, těžko říct). Možná je to mnohovýznamový film a každý ať si v něm najde to své. Když to shrnu, tak Él je velice zajímavým filmem zasluhujícím pozornost i přes některé pomalejší pasáže. (23.12.2008)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)