Monstrum - Příběh Jeffreyho Dahmera

Kdysi jsem viděl film s Jeremym Rennerem (2002), a dodnes si pamatuju, jak Dahmer pracoval v továrně na čokoládu, byl gay a činkou udeřil do hlavy jednu z obětí a používal vrtačku. Film ale za moc nestál. Tehdy jsem neznal kontext, snad jen, že to bylo podle skutečnosti, ale nijak extrémně se to nelišilo od řady podobných hororů/thrillerů té doby. Ale co vám to řekne v deseti, jedenácti? Tuhle sérii jsem ale původně loni ignoroval a začal ji sledovat teprve pár dní zpátky, potom, co jsem narazil na Shanea Gillise, který uvedl, že co ho přimělo, že se mu Dahmer trochu líbil, byl fakt, že neskutečně chlastal (a teď se bavíme o Netflix Show, ne o tom, co se skutečně stalo, protože, jak zjišťuju, celý tenhle seriál je překroucený a kurevsky nepřesný). Což je fascinující sledovat, protože zvuk otevírajících se plechovek slyší člověk v show častěji, jak Dahmera mít souvislou konverzaci. Je ale zvláštní se na to dívat v podrobnějším líčení skoro devíti hodin. Jeho dětství, problematickou rodinu, která ho nechala samotného, taxidermii a celkově rýpání v mršinách (fixace později přenesená do těl obětí), kterýžto zájem v něm podporoval i jeho otec, který podle všeho "měl jako mladší podobné myšlenky", ale který se přeci jen snažil být rodičem víc, než matka, která se na Jeffa prostě vybodla... evidentně ale zájem rodičů nebyl dostatečný, aby to v mladém Jeffovi nevybudovalo pocit zavržení a osamělosti. Dahmer byl za chlastání vyhozen už ze škol, za přestupky z různých prací. Sloužil v armádě, v Německu. Ale díky svým konstantním problémům s autoritami se mu nedařilo u ničeho vydržet. Jak říkal, nikoho z toho nikdy nevinil, rodiče, společnost, porno: "Byl jsem to já, takový jsem byl vždycky." Dokázal jsem to pochopit. Sledovat člověka, který si zkrátka vyvinul zvrhlý způsob fixace, se kterým nemohl nic dělat, protože byl osamělý a jak říkal, rozprášit kosti okolo domu, aby oběť tak nějak "byla pořád blízko, okolo", ze stejného důvodu ten kanibalismus. On ten námět samotný dost zavdává k tomu tenhle případ mytologizovat a vymýšlet si okolo něj spousty věcí. Dahmerovi procházelo tolik věcí, nad čímž se dá jen kroutit hlavou, a procházely mu překvapivě dlouho, aniž by nějak výrazněji věnoval pozornost detailům. A přitom, upozornění na vše byli. Ale Dahmer dostával prostor a tak byl jeho přístup arogantnější, bezhlavější. A jak opět říkám, fascinující, jak byl tohle schopnej dělat totálně nametenej. Definitivně nešlo o někoho, kdo by měl dexterovský přístup k vraždění, první vražda se stala impulzivně, neplánovaně a řadu let nic dalšího neudělal. Celkově považuji za fascinující část z bytu, kdy se ventilací šířil mrtvolný zápach z jeho bytu, zvuky vrtačky, zvuky násilí, hlasů, kdy vše sledujeme očima sousedky, kterou ale autority ignorují (asi protože je černá). Celkově, jediné, co mě upřímně moc nebavilo, bylo jakým způsobem řada práve černých herců přehrávala, to, že jste hlasití a fyzičtí, ještě nedělá dobré herce (naopak jediný dobrý herec hrál němou postavu a myslím si, že celkově, ta část, kdy Jeff jakoby konečně najde vztah a lásku a stejně překotí ve strach z toho "že osoba odejde" a tak se snaží ji k sobě připoutat, je asi nejlepší část celé show - škoda že i nejvíc smyšlená), v kterémžto ohledu jsem si ale zase dal připomenout, že woke = cancer. Ano, spousta, většina, Dahmerových obětí byli černoši, ale byli to prostituti (i Tony nebyl tenhle idealistický dobrý synek, co chtěl kariéru a chtěl vztah a lásku - ale hádám, že každá mince má dvě strany a každé straně se hodí jiná verze příběhu), nemyslím si, že mířil specificky, jsou tam bílí, Filipínec. Netflix z toho udělal klasickou woke frašku. (05.07.2023) (méně) (více)

Příběh Jeffreyho Dahmera, aneb „Cesta do hlubin zabijákovi duše.“ Přiznávám pro téma sériových vrahů mám docela slabost. Překvapivě tady mě nezajímají vizuální orgie s orgány a tekutinami lidských obětí, mnohdy se stačí podívat na reálnou foto dokumentaci ze skutečných míst činu a k tomu si přečíst policejní zprávy, a to nemůžou žádné filmové triky přebít. Takže z tohoto pohledu mě filmaři mile překvapili, že se zdrželi laciných až trapných pokusů diváka sundat tím, že mu ukážou useknutý gumový penis. Od prvního dílu, který byl ještě značně sugestivní a bylo tam jasně naznačeno, že se nebude jednat o příběh věčně nespokojeného geeka a pubertálního panice, se věci začaly ubírat zdánlivě tím správným směrem. Sledujeme navenek plachého, ale vnitřně neukojeného a rozbouřeného mladého člověka, který se ze začátku pokouší najít svoje místo a uplatnění ve společnosti, ale ono to nejde. Ať udělá cokoliv, setkává se s nepochopením okolí. Jeho největší radosti a slasti v ostatních vzbuzují jen opovržení a strach. Je to k zamyšlení, co se asi musí takovému člověku honit hlavou, když ještě nepřekročil tu hranici, odkud není návratu, nevydal se po temné cestě vnitřních běsů, ale stále čeká na okraji. Jednou nohou stále ve světě normálních lidských pravidel a emocí a tou druhou už přechází na druhou stranu, kam ho to z nepochopitelných důvodů táhne. Právě v tu chvíli musel pociťovat silnou nejistotu až strach z toho, že se mění v něco jiného, že nikde nenajde pochopení a všichni z jeho nejbližšího okolí se mu ještě více vzdalují. Možná, že tohle je ta poslední možnost, jak takové lidi zastavit před tím, než rozpoutají peklo. Možná, že kdyby někdo rozpoznal jeho hrůzný potenciál a zároveň strach a nejistotu z normálního fungování, tak by ho stihl nasměrovat jinam. Možná. Ale to, co se takovým lidem odehrává v tu chvíli v hlavě zřejmě nepochopíme ještě dlouhou dobu. Od začátku, kdy nám byla seriálem předkládána historie tohoto monstra, jeho dětství, rodinné zázemí a sociální vztahy s okolím, bylo patrné, že je něco hodně špatně. Jako první to měli poznat jeho nejbližší, tj. rodiče, ale ti měli dost práce sami se sebou a na podivné chování jejich syna už pozornosti nezbývalo. Ty signály tam byly. Otec místo toho, aby se na svého syna více zaměřil a potom by jistě poznal, že se v něm odehrávají nebezpečné pocity a touhy, tak se s ním věnoval rybaření, lovu, zpracování masa, sbírání přejetých zvířat ze silnice a taxidermii, což jsou vlastně ideální kratochvíle každého normálního malého kluka. Ale dobře, není na místě veškerou odpovědnost házet jen na rodiče. Dahmer prošel školním systémem, armádou, měl několik pracovních záseků, všude, kde se objevil, se vyskytly podivné nehody, a proto se ho chtěli co nejdřív zbavit a hodit odpovědnost na někoho jiného. Dnes je to těžko pochopitelné, protože o duševní a sociální život nestandardních jedinců se zpravidla zajímá více lidí a tak nastává spíš opačná situace, že se hledají problémy tam, kde žádné nejsou. Nicméně ani dnes toto není podchycené a spousty vyšinutých jedinců proklouzne sítem monitorování a pak se dějou věci. A ve filmu to bylo názorně ukázáno, že ty začátky dospělosti si Dahmer vlastně dělal, co chtěl, choval se naprosto mimo běžné chápání a mnohdy jen tak účelově provokoval, aby dostal důvod pustit tu bestii ven, aby tu temnotu, která na něj už kdesi čekala přivolal. Tehdy se v něm právě odehrávalo to vnitřní dilema, ale jeho stále něco drželo ve stavu příčetnosti, a proto se to snažil zahnat chlastem, jako by požil pouze špatný den v práci. Věřím tomu, že psychika sériového vraha má někde svůj spouštěč, který když se aktivuje, tak potom přejde na druhou stranu, jejich mysl se změní a už není žádná šance k návratu. U Dahmera to chvíli trvalo, ale jeho vnitřní hlas byl silnější. Jakmile jednou poznal tu neomezenou moc nad lidským životem, jakmile se mu do jeho obětí promítly všechny jeho touhy a sny a zároveň jeho strach, tak už je jeho proměna dokonána. Potom už jen stačí držet počítadlo.  Jak se dostával k vyššímu a vyššímu počtu jeho obětí, jako by se u něj začal objevovat jistý božský komplex. Jeho ostražitost se vytrácela a kdyby to takhle šlo dál, tak by jednou snad přišel vraždit až na policejní stanici. Také je zajímavé, jak se vyvíjelo pouto mezi Dahmerem a jeho obětí. I když se to zdá prakticky nemožné, vzhledem k tomu, co svým obětem prováděl, tak k nim choval jistý druh možná trochu zvrácené náklonosti. Snad dokonce lásky. Možná ho hnala touha nebýt pořád sám a mít u sebe někoho napořád. Někoho, kdo neuteče, nevzepře se jeho potřebám, kdo bude při něm stát až do konce. V mysli těchto lidí nelze číst, co názor, to naprosto odlišná teorie. A každá je svým způsobem platná. Ať tak nebo tak, jisté je, že pokud budeme hledat společný vzorec chování sériových vrahů, společnou motivaci, která je vedla k jejich hrůzným činům, nemůžeme uspět, protože mysl každého z těchto individuí je jiná, jejich rodinné zázemí, vztahy, potřeby, těžko najdeme shodu u všech. U Dahmera  by se odpověď na tuto otázku mohla ukrývat v jeho dětství, které mělo k ideálu daleko, ale na druhou stranu takové a mnohdy ještě horší začátky života zažijí statisíce dětí a nestanou se z nich monstra. Takže ta příčina bude ještě někde jinde, a proto se závěrem této TV serie, resp. s vysvětlením Dahmerova otce o chování jeho syna prostě nelze souhlasit. Po filmové stránce se mi zdokumentování života jednoho z nejznámějších sériových vrahů líbilo. Jak jsem napsal na začátku, namísto ukazování bezduchého explicitního násilí se snímek soustředil na život vnitřně roztříštěného jedince, který v sobě bohužel nosil temnotu, jež ho ke konci naprosto pohltila a za následek to mělo oběti na životech jednotlivců a zničený život mnoha rodin. Nebylo to bezchybné a byla tam i tzv. hluchá místa, ale v tomto případě opravdu nechci hledat mouchy za každou cenu. Já si tam našel, co jsem chtěl, příběh Jeffrey Dahmera jsem znal poměrně dobře ještě před vznikem tohoto seriálu. A myslí, že tvůrcům se v tomto případě podařilo napsat za tímto příběhem docela důstojnou tečku. Otázka ovšem je, jestli si to takový člověk jako byl Dahmer vůbec zaslouží. (14.01.2023) (méně) (více)