Pěsti v kapsách

Suverénní autorský debut s hrdinou, na kterého nezapomeneme. Sandro je totiž mírně řečeno zvláštní. Nejdříve se objevil jeho incestní vztah k sestře Giulii. Jenže pak se rozhodne odlehčit staršímu bratrovi od břímě, které pro něho znamená zbytek rodiny. Nejlepší tedy bude všechny zabít (včetně sebe samotného). Tím se liší od většiny filmových monster, protože prostě nesleduje vlastní zištné cíle, ale hodlá svou nefunkční rodinu prostě zničit. Revolta mladých byla refrénem 60. let, ale málokdo ji dovedl takhle daleko. (21.03.2016)

Snímek, který dříve ušel mé pozornosti, ale možná (jako mnoho jiných) se u nás ani nepromítal. - Expozice: Pětičlenná rodina (tři bratři, sestra, slepá matka) bydlí v honosné vile, mohou to být potomci zdegenrovaných šlechticů či zbankrotovaných podnikatelů. Okolí je považuje za blázny. Jejich fyzický hendikep ovlivňuje jejich uvažování a nakonec celé bytí. Vypadá to, že spouštěčem následných události je prostřední bratr Sandro, ale nemusí to tak být. Může jím být i jeho starší bratr Augusto nebo jejich sestra Giulia. Nakonec přežívají pouze oni dva; zdá se, že jsou to ti "jediní normální", ale i zde může zdání klamat. -   Marco Bellocchio si nastavil na své sjezdovce úzké mantinely, ale proplouvá jimi zcela bezpečně a suverénně. (15.10.2022)

Taková NEnormální rodinka! S jedním ze synů jako protagonistou. Aneb kdo s čím zachází, tím také schází. Ač kromě rodinného kruhu nevystupují žádné jiné postavy, puzzle událostí a vztahů je to přepestré a Sandrovo nutkání je všedně řečeno - nevšední. Debutní mastrpís a hvězdiček tolik, že se jich sem víc nevejde. (14.08.2012)

Bezohledně snímaná skličující studie nesvobody. Do zkroucených, sebou spoutaných těl se propadá čas, který nepřestává horečnatě tekoucí svědět a dráždit, i prostor, který se nevnímaný, ale hltavě pojídaný, hroutí a svými troskami dále brání v pohybu, o nějž však monstra stojí jen jako o prostředek k měření svých zbývajících sil. Jak se ale celé to nekonečné šmodrchání halí do alibistického hávu psychózy, šílenství, ztrácí se z celé bedlivě konstruované katastrofy tvar a zůstává jen u nudného sebeobelhávání. Zbývají jen pokorně sloužící obrazy, neústupně snaživě hrající herci a příběh se připéká k ne(s)rozumění. Útěcha experimentem to marné nakládání se životem nespasí. Nad vším převládne dojem mnohomluvnosti, vděčnosti za odpozorované a nakonec se jen drmolí… (08.12.2017)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)