garmon

Kvůli atmosféře a hlavním představitelům se mi vybavoval Weissův Romeo, Julie a tma, ale ještě než jsem pochopil, že jde o retro, divil jsem se, že Pintiliemu mohlo projít takové zobrazení policejní zvůle - tohle působí to zcela současně, jsou to mladí lidé šedesátek. Filmařsky je to už novovlnné a je to dokonalé, vtahuje to, dynamičnost kamery je neskutečná, ozvláštnění suverénní (déšť ve svatebním salónu). Malý detail zadního plánu organicky potvrzuje, co postavy dělají, v čem žijí, čím jsou. Typické jsou pro něj náhlé přeryvy, výbuchy energie, temperamentu - to znám napříč jeho filmařinou. To ale pořád není všechno; umí skvěle vystavět dramatickou situaci, je v tom formanovská lehkost, vtip i závažnost. Navíc ještě často jak kdyby samozřejmě pracuje se zvukovou rytmizací obrazu - dítě zkouší foukat do flétničky, otec hlasitě míchá vejce, s příchodem policajtů začne hučet ruch; jsou to věci drobné, ale mimořádně funkční, umocňující napětí. Anku se zdí musel znát Żuławski.

Monteiro málo stříhal. Od začátku tu je patrné, že přetahuje stopáž záběrů. Aby se dorovnal čemu... Posouvá to pak výjevy k tomu druhu filmu, který bez pohnutí kamery sleduje s mořem poetického alegorického textu jediný statický, krásně formátovaný obraz. Nedá se to ani přirovnat k Sayat nova, protože tam se opravdu něco děje. Monteiro to samozřejmě má z Warhola, takže koncept, performance a všechny tyhle věci… Když je pak je nucený nasnímat pohádku, je to najednou v pořádku, je to sice pomalé jako Javor a Juliana od Uhera (anebo jako Persival Galský od Rohmera), ale hýbe se to. Ale i tam se často prostě jen chodí a chodí anebo jezdí a jezdí sem tam přes obraz (– takže mi tanul i Tarr, jenže v Satanském tangu byly kuwa zářezy významu…) – při mel pozdní projekci to bylo doslovné počítání oveček… A Monteirův vkus je nejen levantský, ale lehce i maurský – ostatně, stačí se na něj podívat, na kozla… A totéž s ženskou nahotou: krev se v něm vařila až do posledního dechu. Jinak v tom lze najít vlivy Buñuela, Pasoliniho, ale v záběrování a barvě i Ericeho. Hudba je dobře vybraná, často lidovky, balady, středověk…

Setkání s neznámým režisérem může znamenat nepochopení jeho jazyka. U Vinogradova stála na jedné straně neodiskutovatelná, někde až okatá výtvarnost či "uměleckost" na druhé straně partizánské téma a přetržitost anebo spíš trhanost, obrazovo-scénáristický anakolut, ba surreálnost motivací a narace, která mi evokovala cenzurou poznamenané Iljenkovo Mečtať a žiť. V dialozích bylo občas vidět, jak se točilo záběr po záběru - bylo to nenavázané na sebe. A co se týče celku postav, příliš snadno se obracely k "tomu správnému" řešení - schematismus se tomu říká? Záporáci jsou hnusní až běda a směřují k jedinému zaslouženému konci. Patos. Scény tu občas mívají rychlé konce, jako - jako kdyby to někdo odstřihnul... Občas mi to připomnělo Jakubiskovy Kristové roky - najednou byl film současný, naprosto šedesátkově novovlnný. Pak se to zas nějak roubovalo na partizány a ti nejlíp na pašije - to měla později i Šepitko ve Vzestupu. A některé scény byly snímané jak v Transportu z ráje. A možná se pletu a celé je to režisérův trademark. K tomu přistupuje má neznalost běloruské kinematografie, která pokud reflektovala válku, nesla si historickou zkušenost, že co fronta při setkání s vesnicí, to jedny Lidice - brutalita je tu pro našince překvapivá - prásk prásk, a je po postavě. Obraz filmu mi přišel zvláštně černobíle pastelový, ba občas jak kdyby zbavený kontrastu - bude to ale asi materiálem. A herečky jsou fakt překrásné; vidím Minsk v šedesátkách jako jedno velké Saint-Tropez s takovýmito - i ve vězení měly štekle! Zejména Jelena Rysina je neskutečná... Zajímavý proces: z trochu otravného kolovrátkového fagotového tématu statujícího při scénách z vazby, se v závěru stane výtečná, dravá šostakovičovská orchestrální hudba.

Stylem už je to v pozdních osmdesátkách = styl se někde vytratil. Připomínalo to trochu tehdejší zručné opusy Jiřího Svobody. Drží to ale skvěle tempo, hlavní hrdina je výtečný herec a všudypřítomné špiclování a neprůhlednost vztahů skvěle ladí k důlní mystice a mým vlastním zlým výtahovým snům. Syrové naturalistické drama. I když pointou je pouhá dopravní nehoda, i ta má existenciální přesah.

Je to zjevně poučené raným Resnaisem a Antonionim, ale má to silný autorský rukopis a obrovskou múzičnost: většina scén je podmalována nediegetickým zvukem, který v snově obrazových pasážích přerůstá v tak prazvláštní filmový mélos, že to jde jinam, než kam došli zmínění. Obrazově je to jasné: diagonály, nakloněná rovina. Těžší je to v naraci: pasáže dialogů jsou ještě bergmanovsky důkladné, jsou ale důsledně podryté fragmentárností: velmi těžko se orientuje už jen v tom kdo, co komu a koho. Několikrát jsme vystaveni velmi zvláštním obrazovým pasážím s plameňáky anebo cválajícími koni, opakuje se rovněž skvělá scéna loučení na nádraží, která jen postupně odhaluje svůj smysl (a navíc ke konci ztuhne ve svém negativu). Patos tu trochu ještě šustí padesátkami, ale někdy se to přelévá přímo do světa, který si později našel Lynch v Mazací hlavě - zbývají jakési principy, ústrojí světa. Hudba je skvělá! Hlavní téma velmi vkusně naznačuje, že si bere ze Satieho, ale zbytek jsou elektroakustické ruchy, funkčně zapojované do postsynchronů. Materiál je dřevně rumunský. Špatný je zvuk v kopii co koluje - to je škoda. V Rumunsku té doby toto muselo být jako zjevení.

Kdyby šlo dát šest hvězdiček, dám! Asi se mi mění hormony, jsem zcela překonán a unešen "starým" řemeslem. Bavil jsem se s přítelem zde kde se tohle vzalo??? Je to Lean? Je to Pressburger/Powell? A on říká: Carné? Cocteau? Poláci přeci vždycky jeli Francii. A mě napadá dál: Cukor? Huston? Toto má neuvěřitelné řemeslo, výpravu, kameru, je to rozhýbané až běda (pravda, kamera dělala podobný úhyb častokrát, ke konci už jsem ho znal). Neskutečná je výprava, materiál, barevný plán!!! Ale to by se všechno dalo - je to dobovka, vše sedí jak má, příběh mravů, scény na dostizích, scéna u vlaku, scéna sněžení... Jenže pak se tam párkrát stane magie, která o pár let předbíhá ty nejsilnější scény z Tarkovského Solaris - je to díky jemné Kilarově hudbě, ale může za to i ten kousek kovu (?), který režisér nechá uprostřed večerní slavnosti takřka potajmu levitovat a snášet se pomalinku jak pírko do pečlivě naaranžované kompozice zátiší se suchým listem také spadlým mezi rozkrojená jablka, sklenici s červeným vínem, šálek od kávy a tepanou bronzovou mísu s ořechy... Mystérium.

Výtvarně neuvěřitelný film, vlastně si říkám, proč nedat pět hvězd. Porovnat to lze snad s pozdním Ophulsem (kamera), dramaturgie mi házela tu a tam Kršku (Měsíc nad řekou?), kvůli hlavní herečce ale už taky novou dobu - Panýrková ve Štěňatech? - švihácký padesátkový krátký účes a "moderní" líčení "moderní" dívky... Výtvarně je to celé velmi originální - a zároveň bych řekl, že velmi snadno starobní: díky tomuhle líp chápu Sanatorium na věčnosti, tam už je barva... Má to punc dokonalého řemesla své doby a výtvarně to sedí kdesi na úrovni designu auta Tatra 603 (anebo Gottwaldova pohřbu designovaného architektem Krohou) - iluzivní oblé tvary končící do špičky, ornamenty snad ještě z art-deca, k tomu zde pravidelně pár soch nahých žen ve vstupní hale - dech se mi zastaví, když najednou vidím, kde se vzala podobná socha v zadní místnosti Twin Peaks - Lynch Hase mohl)... A jak se otočil věk, je tahle starobnost najednou hyperaktuální - co vidím u Mandica, bere si to právě z téhle doby (jedno, že od Ophulse). Solidní, pevně vykroužené a propočítané švenky, drobná přeostření a u-zoomnutí těžkých kamer, předem pečlivě a přesně stanovené překážky ve výhledu (okna v dešti), přízračné svícení studia: odlesky! komplikované lomy světla! přízračnost řady záběrů snímaných přes dlouhé sklo. Do porůznu zavěšených záclon se prolamuje světlo skrz roletu, diagonály kříží tváře, účes hrdinky jde taky do diagonály, k tomu má nakřivo posazenou girlandu ve vlasech. Přepečlivá a přebohatá výprava - všude ornamenty, těžké závěsy, látkové řetězy, střapce. Film má v každém druhém obrazu různě deformované kruhové kompozice určující obraz: pentagramové podlahy, prolamované kartuše na ubrusu a na zdech; je to tím až posedlé a dává to celku festovně soudržnou estetiku. Za řemeslo jednoznačně 100%, ale ani příběh není matný, je to doba Večera kejklířů, přesvědčivé je to dodnes i díky otevřenému vyústění. Mj. název Pożegnania odkazuje krom děje zjevně ke zde několikrát užité Beethovenově klavírní sonátě Les Adieux, tedy jak píše RadekTejkal dole.

Vše je krásně barevné, vyrobené do hladka a dokroužené Lubtchanskym v ranku Iosselianiho stylu; jen mi tentokrát ta galerie typů, přehlídka padesátníků poznavších pravý smysl života a s nimi i víceméně soustavné přitakání lidské rase, jejím (zlo)zvykům, stereotypům i půvabům, přišla už trochu očekávatelná. Když jsem porovnával s Podzimními zahradami, našel jsem v některých scénách (camea) tu souvislost, že se Otar prostě už chtěl jenom sám pobavit. Větší smysl to nemá. Nu což. Ale Milenci luny, mnohem nedokonalejší film, ti mě vzrušovali víc.

Moc se to nedá. Není to dobře natočené, ani to není vtipné. Lámu nad Dayanem hůl, Život podle Agfy byl skvělý, ale tohle je něco mezi pozdním Jancsóem a Trhala fialky dynamitem. Dřevní devadesátky s chlupatými baviči.

...za mě vynikající zábava. Mandico má neskutečnou technologii a vtipnou erudici. Je to opět film o stárnutí, ale je v něm znát i konec éry, stejně jako to bylo v Ophulsově Lole Montès. Půdorys je neudržitelně špatný a prázdný, ale právě to způsobuje podivuhodnou svobodu a prostor pro autenticitu. Chtělo to asi být “kde Greenaway končil, my začínáme”, za sebe ale vidím Mandicův nejsilnější osten jinde než v perverzi a vizualitě. Samozřejmě se to s divákem nepáře, takže pokud budete mít jako zdejší ehm verbal něco proti homoelitám, jděte radši via Duna: Část druhá, he.