Velké nic

Poměrně trefná a překvapivě ne úplně zábavná mozaika doby, kdy se svět zastavil a lidstvo zešílelo. Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou zvolili originální černobílý formát, který všemu dodává dost osobité kouzlo a specifickou atmosféru a velmi správně se rozhodli, že politiku nechají úplně stranou a budou se věnovat jen dopadům na obyčejné lidi. Nejsilnější jsou rozhodně záběry prázdné Prahy beze slov, které výborně ilustrují tehdejší situaci a absurditu doby a samy o sobě jsou hodně působivé, protože takhle je drtivá většina národa viděla asi poprvé v životě. Snímek asi nemá úplně držet pohromadě a jakýmsi pojítkem jsou tři výraznější postavy, které pochází z úplně jiného světa a každá má svůj pohled na svět. Zatímco u jednoho z prvních pacientů, který touží jen po tom vrátit se domů z nemocnice, a u operní pěvkyně, která trpí u poslechu hudby v supermarketu, jde o docela laskavé a mnohdy tragikomické zpovědi, u později odsouzené dezinformátorky Peterkové jde až o děsivou podívanou toho, kam můžou dospět nepodložené konspirační teorie. Snímek graduje v samotném závěru, kdy prostříhavá úryvky z operního představení s rozsáhlými demonstracemi, na nichž zachycuje bublající agresivitu lidí, která nemá jak jít ven a čeká na první možnost konfliktu. Klusák tentokráte nepotřebuje své postavy zesměšňovat, protože to úplně nejde, neboť první dva není proč a konspirátoři to nepotřebují, neboť se zesměšňují sami. Výsledek asi mohl být o něco výraznější a s přibývající stopáží mu chybí časové zařazení, protože po pár letech od covidu divák bude těžko vědět, zda sleduje první vlnu, druhou vlnu, nebo nějakou další. Celkově to ale moc nevadí, protože o to asi ani tvůrci neusilovali a chtěli jen zachytit momentální společenskou náladu a dát tak nějak prostor všem možným pohledům na jednu pandemii, která nás navždy změnila. 60 % (03.03.2023)

Hnusná to doba, ve které bylo nejhorším zločinem dýchat čerstvý vzduch, ale za kterou jsem ovšem na jednu stránku i vděčný. Poznal jsem totiž skutečné charaktery lidí ve své branži a v mém okolí. S úžasem jsem pozoroval, jak může člověk hluboko klesnout ve své hlouposti, připosranosti a patolízalství. Naštěstí jak doma, tak i v práci byl svět v pořádku, slinták na hubě nenosil vůbec nikdo a očkovat se nechaly pouze dvě kolegyně, které však nikdy nedávaly najevo svoji "nadřazenost", a také nás nikdo k tečkování nenutil. Klid byl celkem i v naší šestnáctitisícové vesnici, hodně lidí mělo nějaká kreténská nařízení estébáka Bureše a jeho "odborníků" hodně hluboko v prdeli. Dokument sám o sobě špatný není, velmi výstižné komentáře od uživatelů Dobytek a Verbal se kterými se naprosto ztotožňuju. A také díky covidu už nemám televizi, dne 22. 3. 2020 jsme obě televize odstavili a odnesli do sklepa a pokud je nikdo neukradl, tak tam jsou dosud.. (21.12.2023)

Strašně jsem se na to těšil - abych byl o to víc zklamaný. Tu černobílou kameru, která mě veskrze jen otravovala a přišla zbytečná, bych ještě přešel, ale nedokážu prostě pochopit, proč je to celé tak nesnesitelně nudné a banální. Až na pár lepších momentů (jako např. telefonát lékaře s pozůstalým po mrtvém na Covid-19) ten dokument nepřišel absolutně s ničím, co by člověk sám nezažil nebo ještě neměl v živé paměti (nelze se ubránit dojmu, že od těch událostí uplynulo zatím málo času, abychom od nich měli dostatečný odstup), a tak mě všechny ty dlouhé záběry na prázdný Staromák nebo Karlův most v čase lockdownu jen k smrti nudily, protože tímhle jsme přece žili před 3 lety, a to tak dlouho a intenzivně, že připomínat si to mě dnes vlastně už jen obtěžuje. Celkem zábavné je sledovat tu bláznivou Peterkovou nebo poslouchat názory Vachka, který už měl smrt na jazyku, ale jinak jsem zde skutečně postrádal nějakou přidanou informační hodnotu, abych si z toho odnesl něco víc, co jsem dosud neznal nebo co by mi nějak otevřelo oči. Naopak jsem se spíš utvrdil v tom, že v r. 2023 mi téma covidu přijde jaké strašné passé a nikoho to podle mě už nezajímá. (24.07.2023)

Vít Klusák natočil skoro až artový dokument, kterému dominují záběry na Velké nic. A do toho se za pozadím odehrává drama, které stálo život desetitisíce životů v naší zemi. Pojmenovat to Velkým nic chtělo určitě kuráž, protože to Velké nic má na svědomí celé rodiny nebožtíků. Navíc zručný střih vedle sebe krásně postaví hlupáky z řad tzv. konspirátorů a ty, kteří bojují v nemocnici o každý nádech. Občas tak se náhle atmosféra z nechtěné komedie přepnula až do hororu. Přidejte k tomu tu a tam filozofování Karla Vacheka, který tento dokument pozvedl na vyšší intelektuální úroveň, a máte tu něco, co stojí za odraz jedné doufám v budoucnu neopomíjené etapy naší historie. 80% (05.10.2023)

Vzhledem k tomu, že jsem se stal malým finančním podporovatelem, tudíš i srdcovou záležitostí tohoto dokumentu, hodnotím ho samozřejmě jen v tom nejlepším světle. :) The Great Nothing zachycuje v bezbarvé artové formě velmi specifickou dobu, která kdoví proč konkrétně vznikla. Číňané stihli všechno uklidit nežli vpustili světovou kontrolu na návštěvu. Ale to bych zase šířil konspiraci, které se tak začalo dařit po spuštění neuvěřitelně fatální zdravotní situace na celém světe. Z odstupu času vzpomínám jak sme si nechávali od kamarádů lahvičky s dezinfekcí za dveřmi. Jak jsem koupil vystrašenej z nedostatku předražené roušky od dealera na černo. Jak jsem se zastihl někdy v březnu 2020 u stolu u oběda a čuměl zaseklý do blba..´´Tak už je to tady, to je konec světa, umřu nebo mi umřou stárnoucí rodiče?´´ Schůzky kamarádů na tajňáka, chlastačky, šití roušek na mašině. Hádky lidí u obchoďáků. Zpívající lidé na balkonech. Odnětí svobody chlapovi, co v nouzáku ukradl rohlíky. Babišova nezvládnutá garnitura. Ukřičené dezinformační a konspirační figury nadávající epidemiologickým expertům. Vlastenecká shromáždění na náměstích. Tlučení provokatéři na ulicích. Vylidněná prostranství. Sportování s rouškou na ústech, strach opustit územní část své obce. Práskání zaměstnanců, kteří nosí roušku na půl huby. Epidemie se cyklicky vrací, vždycky tu byli s námi, aby ukázali, kdo měl jaké štěstí na sílu organismu a ducha a jak se s tím dokážeme vyrovnat. Osobně jsem nebyl nikdy očkován z vlastního rozhodnutí a také trochu lenosti a covid19 mě stejně taktéž zastihl a doslova vypnul na 3 týdny. Z lidí, kteří chodili po nemocnicích s telefonem v ruce a řvali, že covid neexistuje mě bylo vždycky smutno. Dokument nám to na 100minut zpřítomní, abychom si uvědomili jak křehcí a naivní jsme. Zvlášt poděkování všem doktorům veškerému personálu a záchranným složkách a zvlášť poděkování za filozofické úvahy Karla Vachka, který se nádherně poslouchal. (24.08.2023)