salalala

Divácky asi nejméně vstřícný Stanley Kubrick, který tu notně popustil uzdu své fantazii a zvolil hodně zvláštní stylizaci, která rozhodně nesedne všem. Je strašně jednoduché vidět ve filmu oslavu násilí a sexu, jenomže interpretace je složitější a ve výsledku jde vlastně o dost drsnou satiru na fašizující společnost, v níž si politici ničím nezadají se zločinci a násilníky, jen používají jiné metody. Kubrick tu krom specifické dystopické atmosféry nabídne hned několik lahůdkových scén (zrychlená scéna soulože zdaleka vede), v nichž si vypomáhá zpomalovačkami, případně výborně napsanými cynickými dialogy, navíc úplně změní náhled na písničku Singin´ in the Rain (ta už nikdy nebude znít stejně). Celkové vizuální podání plné barev je fascinující a v kombinaci s hudebním doprovodem tvořeným klasickými skladbami (nejen) Ludwiga van tvoří zvláštní náladu, která diváka značně zneklidní. Malcolm McDowell tu ztvárnil životní roli, na kterou už nikdy nenavázal a jeho specifický typ herectví je tu vytěžen na maximum a právě on táhne snímek vpřed, ačkoli všichni zúčastnění jsou výborní, jen nemají tolik prostoru. Samotný závěr pak možná vyznívá tak trochu lacině a scéna s ministrem je možná o něco delší, nepochybně to ale byl tvůrčí záměr, což rozhodně nelze vytýkat. A Clockwork Orange je naprostá klasika, která je ve svém poselství silně nadčasová (a dnes možná aktuálnější než kdy jindy) a nekompromisní, i proto se na ni nekouká úplně snadno, zároveň je kousavou a břitkou satirou, která by se bohužel mohla proměnit v realitu. 100 %

Formálně dost zajímavý počin, k jehož prožitku je úplně nejlepší nevědět vůbec nic a nechat se vést režisérem. Zach Cregger viditelně chtěl natočit něco trochu jiného a až geniálně pracuje s diváckými očekáváními, což je nejlépe vidět v první třetině, která je asi tím nejlepším, protože má hutnou atmosféru a celou dobu směřuje k naprosto předvídatelnému průběhu, který se ale v určitou chvíli stočí úplně jiným směrem, při kterém ona nepříjemná atmosféra graduje a divákovi opravdu není příjemně. Druhá třetina je pak v mnohém jiná, koketuje s komedií, nicméně pozvolna najíždí na hororovou linku, která má blízko ke slasheru a nebojí se ani několika vskutku nechutných momentů ("chlupatá" lahvička s mlékem jednoznačně vede), zároveň ale umně pracuje s fenoménem MeToo, který je pro pozdější jednání klíčové postavy s tou ženskou dost důležitý. Všechno pak uzavře třetina třetí, která je trochu moc doslovná a asi nejvíc ze všech působí jako úlitba žánru, protože se snaží odpovídat na otázky "původu hlavního bubáka" a volí standardní cestu flashbacku. Ta není úplně špatná, jenomže mnoho motivů stejně nezodpoví, nevyhýbá se určitým nelogičnostem, a ačkoli je v ní jeden originální gore moment, tak působí trochu prvoplánově a uspěchaně. Georgina Campbell v hlavní roli je v rámci možností dobrá, Bill Skarsgard zase výborný (ten to má ale jednodušší svou "historií" a vzhledem), posléze se k nim přidá Justin Long, který není ničím výjimečný, ale do své postavy se plně hodí. Barbarian je rozhodně zajímavý a svým způsobem originální film, který ale jeho tvůrce točil spíš sám pro sebe a pro fanoušky žánru, kteří jsou trochu otevřenější a ocení lehké žánrové experimenty. 70 %

Na začátku své bohaté kariéry natočil David Lynch film, který je pro něj atypický, protože má přímočarý děj, nepracuje s metaforami a nepohrává si s divákem a jeho očekáváními. Od počátku uchvátí nádherná černobílá kamera, která jako by evokovala ono období viktoriánské Anglie a jen dotváří velice specifickou ponurou a depresivní atmosféru, do níž divák zabředává čím dál hlouběji. Tvůrce výborně pracuje s titulním "monstrem", protože než ho ukáže v celé jeho fascinující (a vskutku precizně namaskované) podobě, uběhne poměrně dost času, o to působivější pak vše je. Lynch navíc zvolil zajímavou perspektivu vyprávění a přístupu, kdy celou událost chytře prezentuje tak, že ačkoli hlavním hrdinou je "zrůda", zrůdy jsou všichni kolem krom něho samotného. Z toho vyplývá několik emotivně silných momentů, které jsou hodně působivé a dost rezonují (scéna, kdy doktor vidí Sloního muže v celé podobě, moment, kdy mu tleská zaplněné divadlo nebo představovací scéna u doktora doma). Anthony Hopkins je standardně výborný a spolehlivý, i on se ale musel sklonit před až geniálním a mrazivým výkonem k nepoznání namaskovaného Johna Hurta, který i přes nánosy různých líčidel a make-upu dokázal Merrickovi vtisknout osobnost a jeho citlivou duši zachytil bravurně. Bodíky navíc přidává i zde již několikrát zmíněná nadčasovost, která vzhledem k tématu z filmu nevymizí asi nikdy. The Elephant Man je fenomenální počin, který má tu výhodu, že je stravitelný i pro ty, kteří se jinak s tvorbou Davida Lynche moc nepotkávají, a donutí k hlubokému zamyšlení, při kterém si divák uvědomí, že většina problémů jeho života je zoufale malicherných. 100 %

Jeden z nejoriginálnějších počinů za poslední roky a důkaz, že když jste dostatečně invenční, chytří a šikovní, není potřeba velký rozpočet k tomu vytvořit něco podobného. Je vidět, že Mike Cheslik a Ryland Brickson Cole Tews velmi dobře znají pravidla grotesek a s jejím schématem pracují naprosto fantasticky, neboť děj postavili na několika málo vtipných situacích, které po celou stopáž jen rozšiřují a přinášejí jiné pointy, což kupodivu funguje výborně a především je to pořád extrémně vtipné. Nápadů je tu opravdu tak na deset dalších filmů a nikdo nemá jistotu, s čím tvůrci přijdou v dalších minutách, protože možné je úplně všechno. Sympatická je i jakási videoherní stylizace, kdy hlavní hrdina plní jednotlivé úkoly, které ho vedou k vytouženému cíli. Do úplně jiné dimenze pak snímek posouvá nádherná černobílá kamera, která má specifickou estetiku a v kombinaci s přiznaně lacinými triky a herci v kostýmech bobrů dodává jedinečný a téměř neopakovatelný zážitek, který by měl každý minimálně jednou prožít. Sám Ryland Brickson Cole Tews v hlavní roli je výborný, což je o to pozoruhodnější, že se musel přizpůsobit úplně jiným nárokům, které skoro němá groteska má a očekávané přehrávání zvládl bez větších problémů ukočírovat. Jen trochu škoda zbytečně přetažené stopáže, protože od soudní scény se to celé trochu zlomí a najednou je to víc šílené než nápadité a trochu se to vleče, což možná kompenzuje neskutečný závěr, k němuž se ale mohlo dojít o něco dřív. Hundreds of Beavers je v současném, trochu uniformním filmovém světě příjemným zjevením a zpestřením, které se zcela vymyká všemu, na co je moderní divák zvyklý a dělá to víc než dobře. 80 %

Poměrně zvláštní mix seriózního akčního filmu a komedie, který ale funguje jen místy a v některých momentech. O tom, že David Leitch je vynikající režisér akce, se není třeba bavit, protože akce v jeho podání je vždy na té nejvyšší úrovni, v tomto případě je navíc příjemně brutální a krvavá a zároveň nadsazená, čímž je pochopitelně jasné, že ji nelze brát úplně vážně. Trochu ale pokulhává ve vyprávění příběhu, což je ale dáno tím, že ten tu prakticky neexistuje a celý film je jen sledem jednotlivých scén, které se snaží propojit v trochu rozpačitém a extrémně vážném závěru, který se zbytkem moc nekoresponduje. I samotný humor je tak trochu rozpačitý, a ačkoli mnoho scén je vtipných, někdy humorná pointa působí tak trochu vychtěně a na sílu, což je škoda. Závěru pak nepomáhá ani viditelné CGI, které je až laciné a nechtěně směšné. Výsledek tak zachraňuje výtečné obsazení, z něhož asi nejvíce utkví hláškující Aaron Taylor-Johnson a Brad Pitt, který znovu prokazuje, že i jako komediální herec dokáže být přesvědčivý a velmi dobrý, za zmínku pak stojí i několik cameo rolí, mezi kterými je nejvýraznější ta Channinga Tatuma. Kolem a kolem je Bullet Train rozporuplná žánrovka, která ale, soudě dle zdejšího hodnocení, na většinu diváků funguje víceméně bez problémů, což je asi to nejdůležitější, rozhodně má ale rezervu na to i ty méně spokojené při dalším zhlédnutí o skrytých kvalitách přesvědčit. 60 %

Nebýt režiséra a představitele hlavní role, na film by se určitě kouklo výrazně méně diváků. A o nic by nepřišli, protože jindy zajímavý Baltasar Kormákur se proměnil v pouhého rutinéra a natočil zcela zapomenutelnou a zaměnitelnou žánrovku, která vyšumí dřív, než doběhnou závěrečné titulky. Je ale pravda, že příliš prostoru vložit nějaký vlastní vklad nedostal, protože se od úvodních minut pohybuje v osvědčených žánrových mantinelech, z nichž nijak nevystoupí. Pomohl si alespoň pěknou kamerou, která snímá nádherné exotické lokace a občas se nebojí trochu netradičnějšího úhlu pohledu, to je ale tak to jediné, co se tak nějak vyjímá. Atmosféra je sice hutná, ale nijak specifická, příběh je předvídatelný a strach o postavy v něm prakticky neexistuje a logika pochopitelně dost hapruje. Lev je sice viditelně digitální, není to ale nikterak hrozné, pouze v závěru už je všechno malinko přepálené a digitálnost je místy rušivá. Hodně toho zachraňuje Idris Elba, který hlavní roli utáhne úplně bez problémů, a ačkoli nemá moc co hrát, jeho charisma pořád funguje, Sharlto Copley zase nemá takřka žádný prostor k tomu předvést cokoli výrazného. Stopáž je ale naštěstí velmi střídmá, takže se divák nezačne vyloženě nudit a i vzhledem k relativně svižnému tempu se snmímek udrží na lehkém nadprůměru. Víc ale od něj nikdo čekat nemůže. 60 %

Přespříliš nostalgická záležitost, v níž Branagh-scenárista prohrál s Branaghem-režisérem. Zatímco režijně je snímek vesměs precizní, protože černobílá kamera mu propůjčuje zvláštní kouzlo, dobová atmosféra ústředního Belfastu funguje a davové scény s rabováním a pouličními nepokoji patří k těm vůbec nejsilnějším momentům, scenáristicky zaostává. Příběh je přiznaným vzpomínáním na autorovo dětství, což je naprosto v pořádku, celou dobu se ale topí ve zvláštním sentimentu a snaží se prvoplánově dojímat, což se mu úplně nedaří. I kvůli tomu tak výsledek působí subjektivně déle, než je reálná stopáž. Značně nevyrovnané jsou pak dialogy, které jsou chvílemi hodně vtipné a dobře vypointované, dost často jsou ale zvláštně prázdné, jako by o ničem a nemají potřebný náboj. Hodně toho zachraňuje obsazení, v němž k těm nejvýraznějším patří Ciarán Hinds, Judi Dench a možná překvapivě i Caitríona Balfe, o moc ale nezaostávají ani sympatický Jude Hill a velmi dobrý Jamie Dornan. Belfast je ve výsledku drama, u něhož se dá pochopit, proč ho jeho autor natočil, udělal to ale zbytečně sentimentálně a tak trochu prvoplánově, rozhodně ale ne špatně. 60 %

Klasická a otřepaná revenge story, avšak v líbivějším a atraktivnějším vizuálním kabátě. Je vidět, že Monkey Man je srdeční projekt Deva Patela, protože každá scéna je promyšlená, a ačkoli je znát, že se inspiroval mnoha akčními filmy, eklekticky si z nich půjčil jen to nejlepší a nikdy je doslovně nekopíruje. "Západního" diváka dokáže zaujmout exotickou a mnohdy drsnou atmosférou Indie, v níž si každý musí vybojovat své místo na slunci, a opojným audiovizuálním podáním, v němž se střídají různé barvy, blikají neony a všechny chrámy, restaurace a podobné podniky mají opulentní vybavení, z něhož přechází zrak. Patel se ukazuje jako schopný režisér zejména v akčních scénách, které dokáže pojmout pokaždé jinak - tu naprosto syrově bez hudebního doprovodu, jindy zase zcela standardně s netradičními kamerovými záběry a po chvíli přidá značnou nadsázku a ironii, kterou doplní coverem známého hitu a je znát, že v tu chvíli se nebere moc vážně. Jen je škoda, že nevyměřil o něco kratší stopáž, protože druhá polovina, v níž se přesune do kláštera a začne řešit politický a společenský přesah, už není tak atraktivní, zpomaluje se zbytečnými dialogy a očekávanými životními moudry. Sám Patel v titulní roli je výborný, jen mu zoufale chybí lepší protihráči, protože nikdo podobně výrazný (krom přehrávajícího Sharlta Copleyho, který je tu ale hodně málo) už se neobjeví a záporáci jsou dost zaměnitelní. Monkey Man je nicméně hodně překvapivý debut, který velmi dobře pracuje s tradiční indickou kulturou, kterou představuje západnímu publiku, nabídne hned několik výborných akčních scén a v určitých chvílích je extrémně zábavný. Velký příslib. 70 %

Už před dvěma dekádami bylo znát, že James Wan je naprostý režisérský unikát a tradičně béčkový žánr dokáže povýšit na něco víc. Tady se navíc spojil se scenáristou Leighem Whannellem a společně stvořili velmi chytře napsaný příběh, který zdaleka přesahuje klasickou hororovou šablonu. Od začátku je znát extrémně hutná a nepříjemná atmosféra oprýskané koupelny a zajímavě rozehraná situace dvou postav, které se ocitly v prekérní situaci. Wan skvěle pracuje s napětím, které postupně dávkuje a šikovně ho střídá s flashbacky, které odhalují životy obou hlavních charakterů a pomalu do sebe všechno zapadá. Jeho práce s lekačkami je naprosto unikátní, protože onen efekt se dostaví i přesto, že divák ví, že něco podobného přijde, přesto je to tak intenzivní a promyšlené, že to zafunguje perfektně. Tvůrcům se musí nechat i to, s jakou nekompromisností celý příběh pojali, protože ačkoli samotný závěr není nikterak extrémně šokující, je působivý právě tím, jak je radikální, nekompromisní a nedivácký. K dobru budiž připsat fakt, že s brutalitou se celkově šetří a nějakých extrémních gore scén je tu minimum, což ale neubírá na působivosti těch ostatních. Vydařilo se i obsazení, protože Cary Elwes i Leigh Whannell jsou velmi dobří, přítomnost Dannyho Glovera je potěšující, ačkoli tu toho nemůže moc předvést a také Tobin Bell byl vybrán fantasticky, protože Jigsawa na minimu prostoru pojímá naprosto děsivě. Ve druhé polovině se sice začnou dít trochu zvláštní věci, logika malinko ustupuje do pozadí a celá linka s pátráním po vrahovi je lehce zbytečná, to ale na celkových dojmech ubírá jen málo. Saw je zkrátka dodnes originální temný thriller, který se nebál jít až na dřeň a v rámci žánru pracuje s jednou z nejlepších a nejpřirozenějších motivací sériových vrahů vůbec. 80 %

Ačkoli tvůrci vychází z reálných základů, Freedom Writers není ničím víc než jen další variací na téma idealistický učitel se snaží zaujmout a změnit třídu nezvladatelných individuí. Pro Neameričana budou podobné snímky vždycky na hranici kýče, což je dáno velkým kulturním rozdílem i skladbou obyvatelstva, potažmo žáků ve školách. Richard LaGravenese na nějaké vysvětlování vesměs kašle, na nic si nehraje a od začátku se opírá o otřepaná klišé a předvídatelný scénář, naštěstí s tím ale až na malé výjimky dokáže pracovat. Zaujme potřebnou posmutnělou atmosférou, v níž se pohybují víceméně ztracené existence, které moc nadějí do budoucna nemají. Po celou dobu balancuje na hranici kýče, kterou sice občas překročí, není to ale nic dramatického a nikdy to naštěstí netrvá natolik dlouho, aby to diváka otrávilo. Chybět pak nesmí pro podobné snímky příznačný hiphopový soundtrack. Hlavním trumfem je nicméně obsazení, jemuž kraluje velmi dobrá Hilary Swank, vyzdvihnout se ale musí hodně povedený casting studentů, z nichž nikdo není extrémně otravný, všichni jsou příjemně civilní a působí autenticky. Freedom Writers je film, na němž ve výsledku vlastně není nic zásadně špatně, jen je až moc klišovitý, chybí mu více tvůrčí invence a odvahy, někdy tlačí na city až příliš a možná by mu prospěla i o malinko kratší stopáž. 70 %