Christine

John Carpenter i Stephen King sú tvorcovia, ktorí majú na konte geniálne kúsky i totálne sračky. Christine sa blíži skôr k tej druhej kategórii. Jediné svetlé okamihy sú, keď sa v nočnej tme zasvietia svetlá na aute a začne hrať pípajúca carpenterovská hudba. Zvyšok je až k neuvereniu blbý. Od strašných hereckých výkonov (Keith Gordon!), nezmyselného scenára (prerod hlavného hrdinu je úplne absurdný a nepochopiteľný, niet odpovedí na otázky, prečo je auto také, aké je a prečo pri ňom každý zblbne...) až po donebavolajúce kraviny (od jednej scény hlavný hrdina nenosí okuliare a ešte pár minút predtým bez nich nevidel). To by aj bolo zábavné, ak by to nebol celý obsah filmu. Tých 10-15 minút akcie, krvi a vraždiaceho auta nestačí. (02.08.2010)

Svého času jsem Christine nijak zvlášť nemiloval. Přišla mi příiš obyčejná a pomalá. Já holt jako mladý a bujný všechnozoř nevyhledával příběhy s velkým P, ale úplně něco jinéhoo s tímhle začátečním písmenem. Zpětně si říkám, jesti já někde neudělal chybu a neměl to vzít naopak, kam já bych s těmi příběhy mohl dojít!? No určitě ne tam, kam jsem dospěl s Prostorem plným vášně. Tak ha ha a teď k téhle zdařilé Kingově adaptaci, která mě konečně po letech dokázala zaujmout. Carpenter rezignoval na svou ulítlost a pustil se do sice děsuprostého převyprávění jednoho z konvenčnějších románů kinga hororu, zároveň však s nonšalancí a úctou k předloze a filmové vyprávěnce jako takové. A vyšel mu z toho prostě příjemný film s pěkně naleštěnou rachotinou. Pochromovaná čtyřka. Horror Challenge Tour 2016 a Seznamte se s... Stephen King (26.01.2016)

Tohle je tak trochu Carpenterův "hitchcock". Hodně důkladná režie, skvělá kamera, dobrá atmosféra. Carpenter měl v rukou béčkový materiál /ďáblem posedlé vraždící auto/, ale podařilo se mu zněj udělat ačkový materiál. Nějakých 15-20 minut navíc by ale nebylo na škodu - například postava Arnieho by podle mě potřebovala ještě pár minut k vykreslení jeho drastické charakterní proměny, ale budiž. (23.01.2015)

Velmi light horůrek, který mě i přes krapec přepálenou stopáž neskutečně bavil. Jde vyloženě klidovečku se slušně vystavěným příběhem o zdivočelém Plymouthu Belvedere, který už při výrobě stál pár lidí život (v lepším případě ruku), aby si pak po 20 letech podmanil jednoho šprta a kul spolu s ním krvavé pikle. No krvavé, kdo nedokáže postrádat v hororu gore, ať se tomuto vyhne, protože nějaká akce a "úmrtí" se zde určitě najdou, byť čistě ve vlažném, ale pořád Carpenterovském podání, jež se soustředí daleko víc na atmosféru, než-li na krev. Mě to bavilo. 70% (17.07.2013)

láska je cit čisto iracionálny, nekontrolovateľná a popri snoch a duši objektívne nepreskúmateľná emócia; prečo sa niekto zaľúbi práve do toho človeka a nie do iného, prečo sú títo dvaja zamilovaní a necítia to isté k niekomu inému . . . istý veľmi špecifický poddruh "lásky" je fetišizmus - zbožňovanie vecí; ten má mnoho podôb - v tej najznámejšej ho poznáme ako privoniavanie si k dámskym gaťkám, topánkam alebo pančuškám, lenže potom je tu jeden veľmi rozšírený mužský fetišizmus, ktorý skôr než obsedantno-úchylne sa pokladá za prejav typickej mužskosti a "machovosti" - láska k autám, posadnutosť ich "tuningom", opravami, leštením, starostlivosťou, zvukom motora, spočítajte množstvo časopisov o auto - moto (je to niečo podobné ako napr. futbal - kdežto tu máte k zbožňovaniu aj konkrétnu reálnu vec, totem, fetiš, na rozdiel od nehmotnej futbalovej hry); navyše - zvláštna ľudská vlastnosť pomenovávať neživé predmety, ktoré vlastníme, je stará ako ľudstvo samo a bežná doteraz (moja prvá gitara sa volala Milka, druhá sa volá Jarka . . .) a to, že auto má meno nie je vôbec výnimočné; lenže akonáhle má niečo meno, vytvárame si k tomu vzťah; king & carpenter v (podľa mňa najlepšej kingovskej adaptácii - a nech sa na mňa darabontovi fanúšikovia nehnevajú) sa pozreli na fetišizmus a posadnutosť z trochu iného pohľadu: čo ak nie my si vyberáme predmet zbožňovania, ale ten predmet si vyberie nás? a čo ak on nás zbožňuje ešte viac ako my jeho - doslova na život a na smrť! každopádne 13 rokov pred Cronenbergovým Crashom (a 15 pred matrixom a vyše 20 pred Transformermi) tu bola Christine, červený cadillac, ktorý je metaforou zla, ktoré je večné, pohlcujúce a neporaziteľné; s dokonalým soundtrackom ("God, I hate rock´n´roll!"), výbornou štýlovou réžiou je ďalším dôkazom nesporných a vysokých kvalít tohto filmu množstvo citácií, odkazou a parafrázovaní tohto filmu v iných dielach, ktoré prišli po ňom, okrem spomínaných napríklad Tarantinov Death Proof alebi videoklip Radiohead ku piesni Karma Police, ktorý je celý citáciou jednej z famóznych scén tohto filmu, ale mám pocit, že ani Lyncha tento snímok nenechal ľahostajným; (14.01.2009)