Ruská archa

Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** (14.07.2015)

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

V hlavní roli Ermitáž, ale ta hraje na jedničku. Záměr jediného záběru mi připadá jako projev čistého masochismu tvůrce a to, že do toho ten dav lidí v nádherných kostýmech šel, je ukázka manipulovatelnosti davu. Z dialogů ještě v dabingu jsem měla kopřivku a chtěla jsem si ruce vrazit do uší až po lokty. Ale Ermitáž je nádherná a to hodnocení si bez debat zaslouží. (19.03.2012)

Chápu, že někteří lidé jsou z Ruské archy nadšeni. Dokonce si umím představit i takové, pro které to bude nejlepší film jejich života. U mě to ale narazilo na problém nepříliš rozsáhlé znalosti ruských dějin. Po formální stráce je ovšem toto dílo fascinující, člověk si říká - to se ta kamera opravdu vydrží bez zastavení proplétat mezi těmi šílenými davy? A skutečně vydrží. Škoda že tématem mi to příliš nesedlo. Když si představím, že by někdo to samé natočil o českých dějinách, uvědomím si, jak moc musí být Rusové na tenhle film pyšní... (01.12.2007)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)