Nezvaný host

Jakýkoli byl původní záměr, s odstupem času jde, i navzdory jízlivým podtónům, o neskutečně mrazivé podobenství o lidské povaze a možná o jeden z nejvýstižnějších filmů na téma česko-ruského "přátelství". Kvantum nabízejících se interpretací zde není na škodu. Nezvaný host má díky jisté významové zamlženosti stále ohromnou vypovídací hodnotu (posuďte sami, kolik "nezvaných hostů" si pouštíme do bytů třeba prostřednictvím moderních technologií). (28.05.2012)

Nejzajímavější na této okupační alegorii je, že byla napsána dobrý rok před okupací. Bez ohledu na to však několikrát zde propíraný počet Lanďákových hodinek Venclíka nezvratně usvědčuje, že při realizaci už měl jasně na mysli bratrskou pomoc Varšavské smlouvy. Také proto vyznívá hra Nezvaný host od začátku jako prostinká, prvoplánová, byť chytrá, na jednom dobrém nápadu postavená angažovanůstka. Leč i tak je stále cítit, jakou silou musela na tehdejšího diváka působit. A hlavně se oním prvotním nápadem nevyčerpává, nýbrž motivem buďme-rádi-že-máme-hodného dosahuje nadčasovosti. Pokušení přidat čtvrtou hvězdu přesto odolávám s poukazem na nic moc umění, např. zoufale ochotnický úvodní dialog a celkový projev herečky sice sympatické, která však evidentně hraje jen ve chvílích, kdy jí režiser říká, co má dělat. Naopak Lanďák je boží (navíc ve své echt typische roli). Příjemnou marginalitkou je Václav Kotva v roli souseda. (24.06.2015)

"Žánr" podobenství byl živnou půdou českého filmu šedesátých let a reprezentuje typ snímků, který se bohužel z pozdější kinematografie téměř vytratil (že mu normalizace nepřála, je pochopitelné - a nikoli náhodou se ho nepříliš úspěšně pokoušeli v devadesátých letech křísit právě představitelé nové vlny jako Chytilová nebo Němec). Přitom škála projevů podobenství se pohybovala v poměrně širokém rozpětí od jemných náznaků ("zatuhlost" v Passerové Intimním osvětlení, metafora hasičského bálu v Hoří, má panenko), přes poměrně komplikované alegorie (pro mě vůbec nepřekonatelné O slavnosti a hostech) a avantgardní bizarnosti (žroutství Sedmikrásek) až po poměrně frapantní, sevřené výpovědi o dané době (Juráčkova Postava k podpírání či Švankmajerova Zahrada). Nezvaný host představuje pomyslné vyvrcholení těchto tendencí, které už snad ani nemůže hovořit jasněji: do soukromí bytu jednoho páru se nedovoleně vetře cizinec, jehož úkolem je dohlížet a podávat hlášení na neidentifikované "ústředí". Oba partneři jeho přítomnost nejprve odmítají, ale záhy si na přítomnost dohledu zvyknou a na ústředí posléze volají i sami, protože si uvědomí, že "mohli skončit daleko hůř". Samotný princip výměny svobody za pohodlí iluze zachování běžného života je velmi prozíravou metaforou pro nastupující normalizaci. Natolik prozíravou, že je jasné, proč nemohl nadějný Venclík dále točit. Filmařsky Nezvaný host celkem odpovídá studentskému snímku (úvodní dialogy prozrazují určitou nezkušenost), ale těžiště snímku je jinde, jak jsem shrnul výše, proto si dovolím hodnocení malinko nadsadit. (08.05.2017)

Brutálně aktuální. - Tehdy a teď o tom, jak naivně sami sebe přesvědčujeme, že jinde je přeci hůř než u nás. Tehdy jsme měli doma nacpanou všude přítomnou zvrhlou ideologii, teď oligarchii kombinovanou s pseudosociálním státem, privatizací práva a chemikáliemi místo potravin. Máme to doma, máme to pod kůží, ale bříška jsou zas tak pěkně plná, že? Hlavně spolupracovat. (24.11.2019)

Absolvenský snímek, který stál absolventa absolutorium. Ani se nechce věřit, že byl scénář sepsán už dva roky před invazí. Otázkou je, jak by byl přijat veřejností, kdyby k invazi nedošlo. Patrně by zapadl jako běžný absolvenský film. A když odhlédneme od podobnosti s chování nepozvaných nehostů, objeví se přesný obraz toho, jak se s takovými nezvanými hosty vyrovnáváme my. Po prvotním prostestu následuje nedobrovolné přijetí, které se postupně mění v odevzdanou rezignaci až po souznění s okupantem. (09.02.2015)