Marat - Sade

Přesná definice šílenosti lidského konání, bez ohledu na století. Sehraná pod dohledem a za mříží, plná přetěžkých monologů, teatrálně a groteskním způsobem vypráví o tragickém světě před mříží, o nutnosti a marnosti revoluce, osobní i společenské, o znovu a znovu nabyté svobodě, jež má pro každého zcela jinou podobu, ale pokaždé narazí na vysokou zeď, o chaosu, utrpení, bolesti a neustále činorodé smrti, o nás normálních, kteří se přetvařujeme a JE nazýváme blázny, film o nejhorších lidských pudech a jejich vítězství...všichni přece chtějí z klece ven. A já? U druhého zhlédnutí se chci nechat bičovat ženskými vlasy, potom snad připíšu něco smysluplnějšího... (20.04.2020)

„Vynalezli jsme revoluci, ale nevěděli jsme, jak se dělá. Každý si chce něco ponechat z minulosti. Jako suvenýr starého režimu.“ *** Musím uznat, že samotná hra Petera Weisse je skvěle napsaná, pokud jde o bohaté stylizované dialogy s rozvíjením filozofických úvah v názorovém střetu. Divákovi jsou ze dvou stran předkládána protichodná myšlenková sdělení, která je někdy zajímavé poslouchat a reflektovat i v případě, že se s daným názorem míjíte nebo vám přijdou až zvrácené, což jsem u de Sadeho výroků („Příroda učí člověka bít se za své štěstí... a musí-li ve jménu svého štěstí zabíjet, pak je vražda jeho přirozeným právem.“) začal i přes počáteční vyvedení z míry brát jako záměr. Pak lze dojít s hrdiny-nehrdiny až třeba k zamýšlení se nad základní podstatou a úkolem lidské duše. Zaujala mě i forma jakéhosi divadla šílenců ve vězení, s řadou muzikálových čísel a uchopením námětu bez explicitně sehrané krutosti a prolití krve, pouze v symbolických náznacích. Nějaký týden nazpátek jsem Marata – Sadeho vypl ještě před polovinou, dnes jsem filozofující pány uprostřed rozezpívaného i běsnícího sboru v kostýmech (se stylovým průvodcem navrch) úspěšně zvládl, nelituji, ale opakovaně po nich už nejspíš nesáhnu. Vše originální, kvalitní a důstojné vnímám, považuji film za porouhodný, jenom ke mě příliš nedolehá, hlouběji se mě nedotýká, stylizace některých scén mi nesedla a zmíněné klady mě neoslovovaly po celou dobu – zvláště když inscenace trvá dvě hodiny a více myšlenek či výjevů se v ní postupně začne opakovat. [60%] (11.03.2023)

Jedinečný troufalý počin geniálního Petera Brooka, jímž svým způsobem teoreticky i prakticky vrcholí filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku i sebe. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce a revolta je cestou naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo i prakticky dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů. Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~ (24.01.2022)

Smíříte-li se s Brookovou formou >filmové inscenace< , dostane se vám brilantního artisního zážitku, umocněného skvělou hudbou a strhujícími - vskutku HERECKÝMI (v tom nejlepším smyslu slova) výkony. Náročné dílo pro náročné, lahůdka pro labužníky... - - - P.S. Co však opravdu naštve, je při uvedení filmu v ČT ořez obrazu z originálního formátu 1,85:1 na 4:3. V mnoha scénách nesnesitelné, v principu barbarské. Typicky česky veřejnoprávní... :-( (08.11.2006)

Silný snímek, který je takovým soudem Sadeho a Marata o tom kdo měl pravdu. Sade vede sbor z ústavu pro choromyslné. Hra v jejich poddání je opravdu úchvatná a syrová. Občas do ní vstoupí cenzor v podobě pravděpodobně ředitele ústavu. Dialogy jsou opravdu výborné, herci jsou svou zvláštností jedineční a klidně bych na takové divadelní představení zašel. Jen by to chtělo méně hudby, která mě občas spíše překážela a možná jednoduší poddání myšlenek divákovi(hlavně titulky se blbě četli :)). (26.07.2006)