Alibi na vodě

V prvním „alibi“ se laškuje s filmem jen finálním Högerovým vtípkem, na což bezprostředně navazuje druhé otevřenou hrou „samo na sebe“ zábavným uvedením úvodních titulků. Tentokrát už tvoří skloubení „skutečné“ a „filmové“ kriminálky samu látku i zápletku. A jestliže jsem si v obou předešlých povšiml hambatých fotografií v bytě nepoctivcově, zde i tento motiv je rozehrán na vyšší úrovni. Opět nezbytné buržoazní přežitky. Zcela bez kontextu jde opět o sympaticky podanou šarmantní a vtipnou detektivku s osvědčenou skvělou dvojicí; za vnitřními kvalitami prvního „alibi“ se zde ovšem zaostává znatelněji než v tom druhém. Dvojí (až trojí) záběr v jednom obrazu vyznívá jako líbivý projev tvůrčí impotence. Patrná je tendence k dílčím skečům a hláškám, jež zřejmě pochází z přehnané snahy využít potenciálu ústřední „kultovní“ dvojice; na něčem podobném staví rovněž samotná hra na filmaře a kriminalisty, zdařilá sice, ale na úkor uvěřitelnosti. Nicméně konverzačně a jaksi dobově „stylově“ je to opět velmi příjemný retro požitek. Herci opět skvělí, jakkoli síla prvního „alibi“ už v tom není. Pochvaly jsem uvedl slovy „zcela bez kontextu“. Pokud si promítneme dobový kontext, celé to vyznívá trochu jinak. Vladimír Čech se dosti nejapně strefuje do kolegů po tvůrčí stránce nesrovnatelně zajímavějších, když svého „režiséra“ pracujícího s neherci, experimentálně, dokumentačně („film pravda“) – rozuměj exponenta tzv. nové vlny – představuje jako bezskrupulózního, snobského a poněkud namyšleného, zkrátka moderního „intelektuála“ (téměř nadávka z Bekových úst), který je sice ne přímo prevítem, ale přece jen jakýmsi protielementem obou sympatických kriminalistů, kteří v této subtilní konfrontaci se sotva postřehnutelnou falší divákovi naznačují, na které straně (totiž v které Straně) má hledat ty správné chlapíky. Jestliže jsem podobné poměry v „alibi“ z r. 1959 vnímal jako osvěžující a „buržoazní přežitky“ jako roztomilé, v roce 1965 to vše naopak páchne zatuchlinou (zdůrazňuji – právě v této době právě taková postava režiséra, jak jsem ji popsal). Otřesnost Čechových kolaboračních snímků v době normalizace pak už nepřekvapí. V zanícení onoho „pohledu do vlastních řad“ Čechovi dokonce uniká takový detail, že by kriminalisté museli Konrádovi strašlivě spílat (ne-li ho pohnat před soud), jakmile v souvislosti s vraždou vyšlo najevo, že je skutečně zaměstnal fingovaným zmizením osoby. To se zde zcela přechází. Pro pořádek jsem si nemohl ideovou kritiku odpustit. Stále se však jedná přinejmenším o velmi slušný průměr. Ba dokonce právě to, co mám filmu za zlé, podává Čech takovým způsobem, že to dodává poslednímu dílu báječné trilogie zvláštní dobovou zajímavost. Malé bezvýznamné plus za závěrečnou „bandu dětských chuligánů vedenou dvěma dospělými příživníky“. Celkově má tato trilogie sice lehce, ale přece jen zřetelně sestupnou tendenci. Podotýkám, že posuzuji velmi přísně: všechny díly patří k tomu nejlepšímu a nejsympatičtějšímu, co z českých kriminálek znám. Přinejmenším pokud jde o přesvědčivost dialogů a výslechů, jakož i přesvědčivost a logiku jednání postav, dalece předčí např. nejeden díl oslavovaných Hříšných lidí města pražského. Pražákovu komentáři vděčím za postřehy sympaticky podezřelých detailů, které mi unikly; jejich zakomponováním by můj komentář vypadal asi trochu jinak, jenže nevím jak; Prážákův názor, že si Čech i s Högerem a Bekem střílí sami ze sebe, není vůbec od věci. (03.09.2011) (méně) (více)