Pochodně

Nie zlý film, ale dobré momenty sa striedajú s vysoko vtieravými. Na jednej strane ucelene spracovaný život robotníka, ktorý sa prebíja životom a nemíňajú ho životné drámy. Tá vo väzení rovnako dobre zvládnutá. Na druhej strane predvoj robotníckej strany a socialistickej inteligencie, ktorá pod rúškom ilegality spriada plány na vyjdenie do svetla. Kopa mladých známych tvárí, hoc iba v malých vedľajších roliach, ale vypichol som skúsenejšieho Högera v roli amorálneho kňaza a riaditeľa väznice - samozrejme, cieľom ideológie bolo zdiskreditovať cirkev v očiach ľudu. Veľmi iritujúcim prvkom boli pre mňa strašne početné a vlezlé pesničky v podaní uspievanej pouličnej trojice kamarátov, ktorá sa v závere mávnutím prútika zmenila na pomáhajúcich 'sociálov'. (12.09.2017)

Oprávněné prokletí boha od ženy usmýkané životem pro mě zůstane nezapomenutelným okamžikem filmu. Na rozdíl od propagandistických filmů padesátých let tento působí přirozeně, a proto tísnivě a nikoli směšně. Člověk věří, že se to přesně takhle mohlo tehdy stát, snad až na pár výjimek, jako přerod onoho hudebního tria chlapíků z lumpenproletariátu v proletariát skutečný a naopak přeměna relativně dobrého syna továrníkova v prvotřídního padoucha. (24.11.2013)

"Když jsem slyšel píseň dělníků, tento nádherný výkřik bolesti  a melancholie, byl jsem omámen a něžně dojat. Jak dlouho jsme  čekali na trochu silné a skutečné poezie! Ať člověk patří ke kterékoli  straně, ať byl živen jakýmikoli předsudky: jest nemožno nebýti dojat  divadlem tohoto nemocného zástupu, který vdechuje prach dílen, polyká bavlnu, otravuje se bělobou a rtutí a všemi jedy, jež pomáhají tvořit mistrovská díla, –  tohoto zástupu, který hyne a úpí a jemuž země  děkuje za zázraky, který cítí v žilách divokou purpurovou krev, který  posílá dlouhý, smutkuplný pohled za sluncem a v stinné aleje velikých  parků a který za to vše jako pro útěchu a zotavení z plna hrdla stále jen  propukává v spasitelnou zvěst: Chceme se navzájem milovat!“ (Charles Baudelaire) (05.09.2021)

Na rok vzniku a na režiséra je ten film malý zázrak. Je zde prostě méně propagandy a více kumštu než by jeden čekal. Mnohé postavy jsou plasticky vykresleny, tísnivé a depresivní pasáže (třeba ten pohled zoufalé matky na blýskající se střenku nože ležícího v prázdné ošatce na chleba) jsou občas odlehčeny humorem. Příběh z doby, kdy byl socialismus vírou, která poníženým a uraženým dávala důstojnost a naději. Skvělý výkon Karla Högra. Kdyby někdo tehdy chtěl natočit Dostojevského Velkého inkvizitora, byl by Hoger v této kreaci plné sladkého sadismu ideálním představitelem. Scénář byl zřejmě napsán dle knihy Josefa Rezlera Ze života průkopníků sociální demokracie. (25.01.2015)

Překvapivě plastický obraz sociálního bezpráví, situovaný do třetí čtvrtiny devatenáctého století. Velkou zásluhu na tom, že scénář nesklouzl k tendenčním formalitám má bezesporu scénárista a spisovatel Vladimír Neff, který střet morálních i společenských hodnot dokázal ozvláštnit celou řadou barvitých postav. Herecky filmu dominují výkony Eduarda Cupáka, Luďka Munzara a především Karla Högera v roli nevelké rozsahem, ale důležité svým kritickým významem. Pochodně jsou filmem neprávem opovrhovaným a zapomenutým, jsou příběhem, který má nezanedbatelný potenciál i pro současného diváka. Obraz minulosti je zároveň obrazem současnosti. Bohužel nebo bohudík? (23.01.2015)