Pochodně

Pochodně jsou výborným, neprávem opomíjeným historickým filmem z pera Vladimíra Neffa, stojícího ve stínu slavných Sňatků z rozumu, rovněž zpracovávajících problematiku života v Praze v 70.letech 19.století. Neffův rukopis a pohled na historii je tu zcela identifikovatelný, nejen se zaměřením na některá stejná témata, jakými jsou dopad krachu vídeňské burzy, kulturní a umělecký život v českém velkoměstě a především vzpoura a vězení stávkujících dělníků. Zatímco Skopečkův Pecold ze Sňatků je pouze jednou z mnoha vedlejších postáv slavného seriálu, které více méně dokreslují pozadí doby a tehdejší konflikty, Cupákova postava v Pochodních nabízí rozsáhlejší pohled do postavy vězeňského dělníka a jeho života, se silným zaměřením na psychologickou stránkou. Navíc s historickou hodnotou o to větší, když jde o příběh z autobiografické knihy reální osoby, konkrétně Ze života průkopníků sociální demokracie Josefa Rezlera. Typ filmu, kterých vzniklo naštěstí dost, ale na veřejnoprávní televizi se objevují minimálně. Z té herecké stránky je tu k pokochání výborný Luděk Munzar coby továrníkův syn, geniálně odporní Karel Höger v roli rážného ředitele věznice, náboženského fanatika. (03.06.2017)

Symbolika: 3x6 - „60 děl pálí. Tucet děl jim odpovídá.“ Komunisté se neuvěřitelně rouhají proti Bohu: „Jak se na to může Pán Bůh dívat…..“ To co ta nešťastná žena potom vypustí z úst, jsem ještě nikdy v životě neslyšel a doufám, že už ani nikdy v životě neuslyším. / Matouš 22:36-38 (Farizej se ptá Ježíše) Učiteli, které přikázání je v zákoně největší? A on mu řekl: “Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ (15.05.2022)

Skvěle obsazené sociální drama dosahuje svých vrcholných momentů v naprosto překvapivých chvílích, ať už je to naplivání do tváře boha, který to vše připustil, prozření trojice potulných muzikantů a její zapojení se do socialistického hnutí, zde je pravděpodobně emocionálně nejvýživnější, když navštíví Ančí s podporou, nebo odhození všech ideálů o spravedlivé společnosti ihned poté, co mladý pán převezme fabriku. Tomu všemu vévodí uhrančivě odporný Högrův ředitel věznice. (09.08.2019)

"Když jsem slyšel píseň dělníků, tento nádherný výkřik bolesti  a melancholie, byl jsem omámen a něžně dojat. Jak dlouho jsme  čekali na trochu silné a skutečné poezie! Ať člověk patří ke kterékoli  straně, ať byl živen jakýmikoli předsudky: jest nemožno nebýti dojat  divadlem tohoto nemocného zástupu, který vdechuje prach dílen, polyká bavlnu, otravuje se bělobou a rtutí a všemi jedy, jež pomáhají tvořit mistrovská díla, –  tohoto zástupu, který hyne a úpí a jemuž země  děkuje za zázraky, který cítí v žilách divokou purpurovou krev, který  posílá dlouhý, smutkuplný pohled za sluncem a v stinné aleje velikých  parků a který za to vše jako pro útěchu a zotavení z plna hrdla stále jen  propukává v spasitelnou zvěst: Chceme se navzájem milovat!“ (Charles Baudelaire) (05.09.2021)

Oprávněné prokletí boha od ženy usmýkané životem pro mě zůstane nezapomenutelným okamžikem filmu. Na rozdíl od propagandistických filmů padesátých let tento působí přirozeně, a proto tísnivě a nikoli směšně. Člověk věří, že se to přesně takhle mohlo tehdy stát, snad až na pár výjimek, jako přerod onoho hudebního tria chlapíků z lumpenproletariátu v proletariát skutečný a naopak přeměna relativně dobrého syna továrníkova v prvotřídního padoucha. (24.11.2013)