Strýčkův sen

Veškeré pokusy dramaticky (divadlo, film, rozhlas) zobrazit velké romány F. M. Dostojevského končí ve slepé uličce, zpracovat tak košatá a rozevlátá témata nelze jinak než románově. U novelek je to zřejmě snazší. Bílé noci mají ze sebou několik zdařilých pokusů, Strýčkův sen je ve verzi Blažek/Tuček mimořádně dobrý. V porovnání se slovenskou rozhlasovou dramatizací (1972, režie Emil Kočiš) se autoři vyhnuli "italskému furoru" i zbytečnému zesměšňování (hlavně strýčka), celkové pojetí je mírnější, přehlednější, méně rétorické... Otázkou je také, proč se zde Dostojevský přiklonil k burlesce a parodii, když se jinak sarkasmům i ironiím převážně vyhýbá (logicky pro člověka, který strávil skoro 10 let v sibiřském vyhnanství). "Strýčkovým snem" je zřejmě vize společnosti stmelené přetvářkou, překrývající chamtivost, lenost a hloupost. A závěr? Skvělý! Ze zpatlaného těsta může vykynout jen zpatlaný osud. (03.02.2015)

,,Jsem padouch, jsem osel, ale i osel může být šlechetným člověkem..." Strýčkův sen patří mezi zapomenuté klenoty našeho filmu, kdy se mnohokrát čerpalo ze kvalitních předloh světové literatury. Brilantní Dostojevského satira na ruské měšťany 19.století působí nadčasově díky kritice mezilidských vztahů, majetku a přetvárky a tohle skromné filmové provedení v sobě nese navíc jedinečnou atmosféru komorního historického příběhu, doplněnou o kouzelnou hudbu (krásně smutnou písničku zpívá Martha Elefteriadu) a nese v sobě taky znamenité herecké výkony (poslední dobou mě překvapuje a začíná mi takříkajíc sedět zajímavý herec mladší generace Petr Kostka). Na svůj brněnský původ velice překvapivá záležitost s kvalitní režií a poutavým vyprávěním příběhu se zajímavým koncem! Výtečný herecký koncert provádí zejména Vlasta Fialová (Divá bára) coby intrikářka Alexandrovna a "mladý" Stanislav Zindulka (Vlak dětství a naděje) v roli pomateného strýčka, v r.1971 pro filmové a televizní publikum málo známý herec, který si na svou velkou popularitu musel ještě počkat dobrých 15 let. 90% (21.10.2017)

Velice kvalitní brněnský Dostojevskij plný skvělých hereckých výkonů, nad nimiž nad všemi ovšem ční bezchybný Stanislav Zindulka v roli senilního knížete Gavrily. Dovedu si představit, že jiný herec by takovou postavu zahrál neméně působivě, ale výsledek by už nemusel být tak hluboce lidský, vzbuzující sympatie i soucit zároveň, zkrátka vše perfektně namícháno. Stanislav Zindulka to dokázal a můžeme mu za to děkovat, neboť právě kouzelně popletený kníže je jediným zdrojem humoru a odlehčení, kterého je v této dusivé a mrazivé satiře zapotřebí jako soli. Třeba jeho historka o setkání s Beethovenem: „Ano, byli jsme velmi dobří kamarádi. Věčně měl nos od tabáku, byl takový směšný.“ - „Beethoven?“ - „Ano, ano, Beethoven. Ostatně je dost možná, že to byl nějaký jiný Němec. Tam je totiž spousta Němců.“ (19.11.2014)

Pana Karlíka bych málem nepoznal. Velká škoda, že se to po slibném začátku, kde jsem se občas i zasmál, začalo později brzdit zbytečným dialogem. A také nějakou tou retrospektivečkou. Takže jsem trochu ztratil zájem i koncentraci. Přesto jsem byl zvědav, jak to dopadne a díval se až do konce. A nebylo to zase až tak špatné, ale že bych to musel vidět zas, to tedy ne. (22.10.2019)

Další důkaz, že ne všechno, co se dostalo do spárů ČST Brno, skončilo úplně špatně. Silná satirická kritika člověka a společnosti jako takové, ironické vykreslení šlechty, dílo, ve kterém Dostojevskij podrobuje mravní zkoušce všechny zúčastněné, nám Brno přetavilo do inscenace kupodivu celkem koukatelné. Nutno uznat, že hlavně díky hereckým výkonům a především S. Zindulkovi, který mě zde opět utvrdil v tom, že se snad už jako kmet narodil. (27.07.2016)