Tatarská poušť

Hluboce sugestivni filmova meditace ktera asi ne kazdeho oslovi. Ale ja jsem byl timto koprodukcnim pocinem se skvostnym obsazenim kteremu se muzou rovnat snad uz jen (velice se omlouvam za toto prirovnani) Dannyho parťáci velmi nadsen. Ubihajicim dejem snad sceny ztraci svou gradaci a pointu, na druhou stranu vysledna snaha v zaveru filmu si s ne zrovna nejlehci predlohou (i u nas vysli stejnojmeny roman Dino Buzzatiho) poradila podle meho dostacujicim zpusobem. Radost mi udelala i volba exterieru, kamera a tentoktat az subtilni hudebni doprovod od Ennio Morriconeho. Nejsilnejsi devizou urcite vsak zustavaji skvele vybrani herci. Kdyz se na platne ve filmu poprve objevi Vittorio Gassman ..., nebo sceny ticheho vzdoru v podani Maxe von Sydowa... a dalsi a dalsi. V zaveru filmu se v jedne ze svych poslednich roli objevi Rolf Wanka. (18.06.2008)

Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. (01.08.2010)

Tohle buď mělo být kratší a údernější, nebo stejné dlouhé s více prokreslenými (a více rozpoznatelnými) postavami, nebo to mělo být postapo, protože pak by stísněná atmosféra pevnosti uprostřed ničeho fungovala naprosto bezchybně. Tatarská poušť je film, ze kterého bych hrozně rád byl nadšený a ještě radši bych ho všude doporučoval, když má tak geniální námět, ale nedá se nic dělat, pro mě se výsledek utopil v špatně využité, dvouapůlhodinové stopáži. Celé to čekání na Godota, pardon, na údajné nebezpečí ze Severní země, které stále nepřichází, možná ani není a možná ani není nebezpečím, je dost poutavé, když se mu film zrovna věnuje; a celá ta myšlenka ohledně toho, že jsme v životě předem škatulkováni do určitých rolí, kterým když podlehneme, tak v nich můžeme prožít celý život (navzdory tomu, jak prázdná a nesmyslná role ro může být) a ani si během něho nemusíme uvědomit, že se z těch rolí dá vystoupit (skvělá (a značně depresivní) scéna s osamoceným Velitelem (abych nespoileroval)), je více než nosná a v závěru i velkolepě uzavřená, ale i tak mi těch 140 minut utíkalo pomalu a nejedna scéna mi ve výsledku přijde zbytečná, hlavně vše s osudem Lazaruse. Možná to časem docením víc, ten film rozhodně má hodně co říct, ale teď ho buď nejsem schopný plně docenit, nebo mě svým zbytečně pomalým podáním prostě neoslovuje tak, jak by mohl. I tak jsem ale rád, že jsem to viděl a po pár hodinách od dokoukání cítím, že to ve mě ještě rezonuje, takže se klidně může stát, že časem navýším hodnocení, ale zatím nebudu předbíhat. Nejvýraznější na celém filmu je rozhodně úchvatná Morriconeho hudba, která z toho filmu místy dělá až transcendentální zážitek, ale upřímně, nakolik se mi ona a scény s ní líbily a jako jedny z mála dokázaly u mě vyvolat silnou atmosféru, tak mi osobně přijde, že z toho filmu zbytečně dělá něco, čím není. Není to tak monumentální a rozsáhlé jako třeba filmy od Tarkovského (Nostalgie a Solaris obzvlášť), do kterých by se tahle hudba naprosto hodila. K mínusům ještě musím bohužel přidat herecké výkony, protože mimo jako vždy geniálního, hereckého boha Maxe von Sydowa, tu nikdo nic výraznějšího nepředvedl. Ale to je spíš vina scénáře, který se postavám moc nevěnuje (vzhledem k tomu, kolik jich tu je) a tak tu nikdo nemá co hrát - a Max von Sydow to zvládl jen proto, že dokáže svým hereckým talentem dát své postavě mnohem víc, než scénář dovoluje. On by klidně mohl hrát jen mrtvolu v rakvi a zvládl by to tak jako nikdo jiný na světě. 3* (01.11.2023)

Novopečený poručík Drogo, zrejme plný vskutku najrôznejších očakávaní, zrovna prichádza do akejsi pevnosti menom Bastiano, nachádzajúcej sa kdesi v odľahlej, tatárskej púšti, naprosto odrezanej od civilizácie, večne čakajúcich na príchod potenciálneho nepriateľa..., a čo ešte vlastne ďalej prichádza do úvahy, než sa len prizerať na akúsi egoistickú, šaržovanú spoločnosť, a to v celkom zaujímavých stvárneniach hereckými elitami, či povedzme zároveň k tomu i s celkovo fascinujúcou, vizuálnou stránkou, za to ale zas pre zmenu samotný príbeh akosi neustále stál na jednom mieste, trpel prílišnou ukecanosťou, a tak práve kvôli tomu som následne pocitovo vnímal, že namiesto 2. hodín a niečo extra naviac, napokon som netrpezlivo sledoval dianie asi o dobrú hodinu dlhšie, než teda v skutočnosti bolo, čiže tým pádom som začal úplne nepocitovo pociťovať určité „zaseknutie sa” v konkrétnom dianí, čo vôbec nie je ideálnym oznámením pre diváka, ktorému sa neuveriteľným spôsobom naťahoval čas... • Mimochodom, taliansky režisér v podaní Valeria Zurliniho, mi bol síce doposiaľ totálne neznámym, ale i napriek tomu si nemyslím, že ešte niekedy niečo od neho v budúcnosti uvidím... → klobúk dole aspoň pred tým, ako sa mu podarilo napchať do jeho posledného filmu toľko hereckých elít, pričom ak by trebárs predčasne náhle nezomrel, tak by bolo určite pozoruhodnejšie sledovať nasledujúci vývoj jeho režisérskej kariéry, čo by bolo nakoniec rozhodne oveľa zaujímavejšia záležitosť, než len na čosi stále vyčakávať, čo sa vzťahovalo na tento daný prípad, ktorý ma predovšetkým najviac oslovil prostredníctvom nádherného kompozičného obrazu Lucianom Tovolim, a už len najmä preto treba dať tomuto počinu, akú-takú šancu + ďalší významný Talian taktiež spadá do môjho záverečného skonštatovania v podobe hudobného skladateľa Ennia Morriconeho, a tak tri výsledné hviezdičky by som nasledovne rozdelil medzi: obsadenie, kameru a hudbu. (06.07.2023)

Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. (30.03.2013)