Informátor!

I domníval jsem se naivně, že se bude jednat o humorný příběh z hlubin Studené války, něco jako DR. STRANGELOVE, nebo odlehčený CONVERSATION - houbeles. Vskutku dlouho bych musel přemýšlet nad možnou existencí ještě odpudivějšího scénáře, než jsou komerčně-byrokratické žamobyší čachry potravinářských firem. Mimoto tam nikdo kromě Matta Damona ani pořádně nehraje. Daná 1* je čistě za Damona a jeho příjemně zcestné myšlenkové pochody. Vyblít, zapomenout a spláchnout. Výsledné poučení: pozorně čtěte CSFD medajlonky. (06.02.2010)

S Informátorem mám zhruba stejný problém jako s posledním snímkem bratří Coenů. Jsem rád, že se jedná svým způsobem o autorské filmy, odprošťující se od klasických (velko)filmových schémat a hrající si se způsobem vyprávění, s vyprávěním na úkor toho co je vyprávěno( přičemž Serious man z tohoto souboje vychází o něco lépe, pro větší nenucenost a hraní si s divákem) , ale když Steven tlačí na pilu ne-vyprávění příliš, jednoho to může přestat bavit. A na to, aby spolu s CIA rozplétal nitky podvodů a lží jsou podány až příliš odlehčeně. (09.02.2010)

Vlastně slabší odvar Spielbergova Chyť mě, když to dokážeš - i v podobném retrostylu a suchopárně černohumorném ladění. Damon jako vždy excelentně dávkovaný (a tentokrát i "de nirovsky" proměnlivý), ale celkově mě to nechalo úplně chladným a osudy postav ani závěr příběhu mě vlastně vůbec nezajímaly. Jako v podstatě něškodná snaha v retro oddychovce polehtat pány z Wall Streetu to funguje, jako zdrcující rána na solar západního kapitalismu je ale Informátor! dost bezzubá záležitost. (30.01.2011)

Jsem z toho filmu takový celý rozpačitý, připadal jsem si jako Alenka v říši lží. Nevím, co jsem si z toho měl jako odnést. Přišlo mi to jako 2x vylouhovaný snímek Chyť mě, když to dokážeš. Matt byl o5 skvělý, jenže celá zmatenost příběhu byla taková, že výsledek se rovná zklamáním. (25.01.2010)

Přestože jsem jako leckdo trošičku pobouřený představou, jak si v NSA pročítají veškerou mou korespondenci, Informant! naznačuje, že by bio Edwarda Snowdena v režii Stevena Soderbergha mohlo být podnětným diváckým i občanským zážitkem. Na film jsem se nemohl nedívat optikou nedávno dolouskané Vzpoury deprivantů, jíž tímto doporučuji. Z Marka Whitacrea, který je cosi jako Jordan Belfort bez charisma, v podání Matta Damona se Vám samozřejmě bude dělat na blití. Sledovat permanentní žvanění je zpočátku zábavné, ale nepřetržitostí se stane velmi únavným. Hnus umocňují Whitacreovy vnitřní monology, tragikomicky povrchní nesourodé pásmo, které ilustruje peklo hrdinovy hlavy. Soderbergh otravuje záměrně a nepohodlí umocňuje tím, že podobný vztah navozuje i vůči ostatním postavám, snad vyjma bezzubých ouřadů z FBI. "Komediální" retro atmoška, na první dojem neodpovídající zobrazovaným událostem, koresponduje s pokřiveným světem lehce alibizujícího hlavního hrdiny. Dochází k relativizaci whistle-blowerského mýtu podobně jako v Nákaze, kde se s neúctou neobvyklou zachází s obrazem hrdiny blogosféry. Hamishův bondovsko-pink-pantherovským hudební pastiš a spousta dalších vychytávek nechávají zkrátka doufat, že odchod Soderbergha na odpočinek je jen dočasným trucováním. Po čertech chytrý film. (20.09.2014)