Režie:
E. F. BurianKamera:
Jan RothHudba:
E. F. BurianHrají:
Jiřina Stránská, Rudolf Hrušínský, Lola Skrbková, Zdeněk Podlipný, Jarmila Bechyňová, Pavla Machníková, Zdeňka PodlipnáObsahy(1)
Adaptace novely Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936). Věře je jedenáct let a po smrti rodičů žije se svou babičkou. Ta jí naprosto nerozumí, nepoznává v ní svého milovaného syna a má hrůzu z genů své snachy, která byla "jen" prodavačka. Věra raději utíká do svého vlastního světa, kde neslyší babiččiny nářky, přemýšlí nad dobrem a zlem a její míče se stávají španělskými šlechtici. Do její "oblasti" také jednoho dne vtrhne mladý poeta Jaroslav. Touha naučit se španělsky však Věru přivede k panu Lábovi, pedofilní fosílii ze Suché ulice.... (Ony)
(více)Recenze (20)
Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. ()
Věrka a její přerod v ženu, alespoň po stránce duševní, je protkán krásnými záběry v exteriéru, slušnou režií, roztomilým romantickým příběhem nevinného mládí, ale také silnou hereckou naivitou, jež se chvílemi nevyhýbá ani mladému Rudlovi. I tak mě tento počin láká na další dva snímky skladatele E. F. Buriana, neb jeho pojetí filmu z těchto let je vskutku osobitější, možná odvážnější, jak např. dokazuje scéna Věra a dychtivý pan Láb. ()
Věra Lukášová je avantgardním, a tudíž nevšedním filmovým počinem. Emil František Burian těžil z toho, že knižní předlohu Boženy Benešové zadaptoval již předtím pro svou divadelní scénu a využil tak i herce, sžité se svými rolemi. Věra Lukášová, to je generační kontrast a vzájemné nepochopení, pozvolné probouzení se do světa dospělosti a nástrahy, jež při tomto probouzení mohou číhat, a kostrbaté počátky seznamování se mezi dívčími a chlapeckými světy. Za úchvatné považuji surrealistické okamžiky, odemykají nitra dokořán, a to ve skrytých bolestech, v intimních traumatech, v pochybnostech a v očekávání. Odhalují nejhlubší lidské pocity a vnímání života. Jsou psychedelické, dadaistické, poetické. Jsou vyjevením nejcitlivějších myšlenek. Právě těmito okamžiky získává filmové dílo svou netradičně emoční intenzitu a niternou skutečnost. Žádný problém nemám ani s věkem postav (potřeba doba), ani s jejich hereckým podáním (zapadá to přesně do avantgardního předsevzetí). Hlavní postavou surrealistického básnění je samozřejmě Věra Lukášová (velmi zajímavá Jiřina Stránská), sirota v prohlubujícím se nedorozumění s babičkou a dychtivě objevující nový a jí doposud neznámý život. Svět představ a svět reality, svět lákavý a svět zraňující, svět nadějí a svět zklamání a vše se dohromady mísí a dívenkou třese, přesto ji nesetřese. Hlavní mužskou, přesněji řečeno pro intence děje chlapeckou, postavou je Jaroslav Kohout (pozoruhodný Rudolf Hrušínský), pražský mladík na venkově na prázdninovém pobytu. Potřeby a způsoby dívek jsou odlišné od těch chlapeckých, ale nejdříve je nutno si je ozkoušet. Z dalších postav stojí za zmínku již jen Věřina babička v neustálé nespokojenosti s vnučkou a s doposud nepřekonanou osobní bolestí Vilemína Lukášová (Lola Skrbková), a po malých dívenkách chtivý stařec Emerich Láb (velmi dobrý Zdeněk Podlipný). Věra Lukášová od Emila Františka je výjimečným filmem se silnou dávkou poezie, surrealismu a emocí. Pozoruhodný avantgardní filmový prožitek, cele plný poezie obrazu a výrazu! ()
Sirotek Věra neurčitého věku, tak mezi 11 - 17 lety, na přesném věku nezáleží, přestože každý rok v tomto věku má nesmírnou váhu, by už nejspíš byla zapomenuta, stejně tak jako mnozí předváleční literáti, nebýt E.F. Buriana, jehož divadelní, hudební a režisérskou péčí, vzniklo drama a scénář, použitelný pro jeho i další filmové inscenace. Příběh emancipované "slečinky", která vzbuzuje nejen touhu, ale i úctu, u starých i mladých, by se mohl zařadit do literárního kodexu feministického hnutí. Tato Věra, nebo (jak si říká) El-víra, nebude čekat, až si její nápadník udělá průmyslovku a skončí vojnu; v té době bude sama buď na studiích nebo bude pracovat jako aktivistka ženského hnutí. Každopádně těžko, těžko byste hledali kluka v tomto věku, který by se myšlení mladé Věry Lukešové byť jen přiblížil. ()
Česká levicová avantgarda hraný film a jeho možnosti v teorii a diskusi zbožňovala, v praxi však s ním sváděla nejednoznačný a často neúspěšný boj. Univerzální duch, kterým potomek slavných českých operních pěvcl Emil František Burian byl, tuto tradici rozhodně nevyvrátil. Naopak. Přes tyto nezamlčitelné nezdary však film v kontextu tehdejší tvorby působí nadprůměrným dojmem a svůj základní záměr - oslava rozdychtěného dětského mládí oproti zkostnatělému stáří - s určitými potížemi zvládá. Divadelnost své režie i vedení herců ovšem EFB potlačit nedokázal; rozhodně jim tím neprospěl. A tak asi nejtrvalejším zážitkem zůstává mladičký Rudolf Hrušínský II. Dnes je film více zajímavý jako dokument své doby a připomínka mládí svých tvůrců. Předpoklad, že by snad mohl znamenat více, se mi jeví jako ne zcela obhajitelný. ()
Galerie (1)
Photo © Elektafilm
Reklama