Velká žranice

Čtyři dobře situovaní pánové se sejdou na zámku jednoho z nich, aby odešli ze světa způsobem, který se jim jeví jako nejpříjemnější - užrat se k smrti. O důvodech se mnoho nedozvíme, snad proto, že není slušné mluvit s plnými ústy. Dobře zvažte hranice svého jemnocitu, než se podíváte. Snadno se totiž může stát, že svůj vzth k jídlu budete už navždy dělit na etapy "před Velkou žranicí" a "po ní". Nepřipravení diváci premiéry se záhy rozdělili na dvě skupiny - ti s odolnějším metabolismem psali rozhořčené dopisy kompetentním činitelům, ostatní při úprku kina zcela prozaicky zvraceli. I to je způsob, jak vyjádřit názor. ;-) S odstupem, kdy moje rozhodnutí "už nikdy nebudu jíst" dávno vzalo zasvé, musím ale říct, že tato zdánlivě dekadentní provokace v sobě nese cosi jako humanistické poselství, jen vyjádřené varovně drastickými prostředky. Možných výkladů je asi víc, ale já Velkou žranici chápu jako bajku o důsledcích materiální přesycenosti. Kdo má vše, nemá po čem dalším toužit, o co usilovat a ztrácí proto důvod žít. Prostředkem sebevraždy je pak právě symbol spokojenosti a blahobytu. Umím si představit i důslednější alternativu stejné myšlenky. Kdyby si zámecká společnost předsevzala, že společně zemře smíchy - při stejně sugestivním podání by se mohli infikovat i diváci. Zajímalo by mě, zda by se pak úmrtnost odečítala z návštěvnosti, ale to už sem nepatří. 80% (02.05.2008)

Co má film za úkol? Vyvolat nějaké pocity, vytrhnout nás z naší reality a ukázat nám jiný náhled na život? Pobavit, postrašit, dát téma k hovoru? Velká žranice mě znechutila, přenesla na mne pocit maximálního přežrání a na chvíli mne zbavila chuti do jídla i do života. Prostě jsme jen tak po obědě leželi a dívali se jak ve filmu dělají takřka to stejné. Takže jak to jen zhodnotit? Výborné. (31.08.2009)

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... (15.10.2017)

Protože nemám ráda ani Mastroianniho ani Noireta a už vůbec ne Tognazziho, čekala jsem spíš utrpení a začínala film sledovat s velkým despektem, v podstatě kvůli partnerovi. Piccoliho snesu a tak jsem to brala tak, že se soustředím na něj. Mimochodem, hrál ve filmu všechna sóla na klavír. Tehdejší „umělecké fotografie“ byly erotičtější než dnešní druhy porna. Obdivuhodná byla Piccoliho pohyblivost, baletní průprava, a k tomu ten klavír. Renesanční umělec. Tanga jako páska přes oko boží, hodná vyzkoušení. „Marlon Brando“ úplně skvělý. Okořeněno děvkami, a paní učitelkou, přicházím tomu trochu na chuť. A taky dostávám hlad a chuť a pomalu plánuji jídelníček na víkend. „Představ si, že jsi hladovějící malý Ind v Bombaji.“ Na žranici je nejhorší, že člověk neví, jestli má větší chuť jíst nebo šukat. Balet přežraného Piccoliho nemá chybu. A jetšě prdění (jinak se to nedá nazvat) excelentní. Stejně jako dvě mrtvoly ve vitríně. Třetí způsob byl pak jeden z nejpříjemnějších pro muže, alespoň co si tak myslím. V rámci pravidel konec prozradit nesmím, ale čekala jsem jiný, tvůrci mne překvapili. (06.08.2011)

Když budete hledat, tak tam myšlenku najdete. Musí se to brát trochu satiricky. Lidstvo je, globálně bráno, nechutné. Koukněte na internet, vyhledejte si pár nechutných stránek se sexuálními úchylkami, mučením, válkami, hromaděním majetku, neúctě k ženám a budete vědět, vo čem tu kurva mluvím. Pro někoho to možná bude těžké, ale hodně lidí oplývá něčím, čím se Marcello, Michel, Ugo, Phillipe nebo Andréa vyznačují - leč, každý si to musí najít sám. Každý zná sám sebe nejlíp. A teď si jdu dát čápa s mákem. PS: imitace Marlona Branda z Kmotra byla super. (12.09.2006)